Shrnutí
William Miller byl farmář z Nové Anglie, kapitán milice a baptistický laik, kterého Ellen Whiteová označila za „muže, kterého Bůh zvlášť vyvolil, aby vedl hlásání Kristova druhého příchodu“ (Velký spor, str. 317, odst. 1). Po patnácti letech systematického studia Bible, které následovalo po jeho obrácení v roce 1816, dospěl k přesvědčení, že Danielovo proroctví o 2300 dnech ukazuje na druhý příchod v jeho vlastní generaci. Od roku 1831 až do své smrti hlásal tuto naději po celých Spojených státech a Kanadě a hnutí, které se kolem jeho kázání shromáždilo v roce 1844, se stalo zárodkem Církve adventistů sedmého dne.
Rané dětství
Miller se narodil 15. února 1782 v Pittsfieldu v Massachusetts jako „nejstarší ze šestnácti dětí, z nichž pět byli synové a jedenáct dcery“ (Sylvester Bliss, Memoirs of William Miller, str. 2, odst. 3). Když bylo Williamovi čtyři roky, jeho otec přestěhoval rodinu do pohraniční oblasti mezi Vermontem a New Yorkem, která „byla téměř neobydlenou divočinou“ a později se jí začalo říkat Low Hampton v New Yorku (Bliss, Memoirs of William Miller, str. 7, odst. 3). Ačkoli jeho formální vzdělání bylo skromné, hodně četl, vedl pečlivé deníky a v roce 1803 se oženil s Lucy Smithovou.
Když Spojené státy 18. června 1812 vyhlásily Británii válku, byl Miller již kapitánem státních dobrovolníků ve Vermontu; „jeho kapitánská pověření je datována“ dnem následujícím po tom, co zákon státní vlády schválil zřízení tohoto sboru (Bliss, Memoirs of William Miller, str. 31, odst. 7). Sloužil během plattsburgské kampaně a v roce 1815 se vrátil domů.
Obrácení (1816)
Před válkou se Miller vzdálil od evangelické víry své matky. Ellen Whiteová toto období shrnula jasně: „Díky styku s těmito muži byl Miller veden k tomu, aby přijal jejich názory“ (Velký spor, str. 318, odst. 1). Ve stejném odstavci dodala, že „tyto názory však zastával asi dvanáct let. Ve věku třiceti čtyř let však Duch Svatý vtiskl do jeho srdce pocit jeho stavu jako hříšníka“ (Velký spor, str. 318, odst. 1). Miller sám popsal tuto úzkost: „Zničení bylo chladnou a mrazivou myšlenkou a zodpovědnost znamenala jistou zkázu pro všechny. Nebe bylo jako měď nad mou hlavou a země jako železo pod mýma nohama“ (Velký spor, str. 318, odst. 2). Stejný odstavec končí slovy: „Truchlil jsem, ale bez naděje“ (Velký spor, str. 318, odst. 2).
K jeho obrácení došlo v roce 1816 díky vidění Krista, které mu otevřelo Písmo. Zapsal:
Viděl jsem, že Bible skutečně představuje právě takového Spasitele, jakého jsem potřeboval; a byl jsem zmatený, když jsem zjistil, jak může kniha, která není inspirovaná, rozvíjet zásady tak dokonale přizpůsobené potřebám padlého světa. Byl jsem nucen přiznat, že Písmo musí být zjevením od Boha. Stalo se mou radostí; a v Ježíši jsem našel přítele. Spasitel se pro mě stal nejvýznamnějším z deseti tisíců; a Písmo, které bylo dříve temné a protichůdné, se nyní stalo svítilnou pro mé nohy a světlem na mé stezce. Můj mysl se uklidnila a byla uspokojena. Zjistil jsem, že Pán Bůh je Skálou uprostřed oceánu života. Bible se nyní stala mým hlavním studiem a mohu upřímně říci, že jsem ji prozkoumával s velkou radostí. Zjistil jsem, že mi nikdy nebylo řečeno ani polovina.
(Velký spor, str. 319, odst. 2)
Studium Bible a objevování proroctví (1816–1831)
Dva roky Miller odložil všechny komentáře a „porovnával Písmo s Písmem s pomocí okrajových odkazů a konkordance“ (Velký spor, str. 320, odst. 1). Pokračoval v tom dalších třináct let. Ellen White potvrdila nadpřirozenou pomoc, kterou obdržel: „Článek za článkem řetězu pravdy odměňoval jeho úsilí, jak krok za krokem sledoval velké linie proroctví. Andělé nebes vedli jeho mysl a otevírali mu Písmo k porozumění“ (Velký spor, str. 320, odst. 2). Napsala také, že „Bůh nasměroval mysl Williama Millera k proroctvím a dal mu velké světlo ohledně knihy Zjevení“ (Raná díla, str. 231, odst. 1). Použitím principu „jeden den za jeden rok“ na Daniel 8:14 došel k závěru, že 2300 prorockých dnů skončí kolem roku 1843 nebo 1844.
Veřejná služba (1831–1844)
Miller se bránil přesvědčení, že by měl kázat poselství veřejně. Své názory poprvé zveřejnil v roce 1831 v Vermont Telegraph, baptistických novinách v Brandonu, a „poprvé o tomto tématu veřejně promluvil v roce 1832“ (John N. Loughborough, The Great Second Advent Movement, str. 120, odst. 4). Ellen Whiteová začíná svůj popis stejným obrazem neochotného farmáře, který byl povolán ze svých polí:
Bůh poslal svého anděla, aby pohnul srdcem farmáře, který nevěřil Bibli, a vedl ho k prozkoumání proroctví. Boží andělé opakovaně navštěvovali tohoto vyvoleného, aby vedli jeho mysl a otevřeli jeho porozumění proroctvím, která byla pro Boží lid vždy temná.
(Early Writings, str. 229, odst. 1)
Popisovala jeho vstup do služby jazykem, který ho staví po bok velkého předchůdce Krista: „S chvěním začal William Miller lidem odhalovat tajemství Božího království a prováděl své posluchače skrze proroctví až k druhému příchodu Krista. S každým úsilím nabýval síly. Stejně jako Jan Křtitel ohlašoval první příchod Ježíše a připravoval cestu pro Jeho příchod, tak William Miller a ti, kteří se k němu připojili, hlásali druhý příchod Božího Syna“ (Early Writings, str. 229, odst. 2).
Charakter jeho kázání zachycuje její vzpomínka na shromáždění, která jako teenagerka navštěvovala v Maine: „V březnu 1840 navštívil William Miller Portland v Maine a přednesl svůj první cyklus přednášek o druhém příchodu Krista. Tyto přednášky vyvolaly velký rozruch a křesťanský kostel na Casco Street, který pan Miller obsadil, byl den i noc přeplněn“ (Testimonies for the Church, sv. 1, str. 14, odst. 1). A o jeho postoji tváří v tvář odporu napsala: „Andělé Boží doprovázeli Williama Millera na jeho misi. Byl pevný a neohrožený a beze strachu hlásal poselství, které mu bylo svěřeno“ (Early Writings, str. 232, odst. 1).
Miller si vedl vlastní účetní knihu. Po cestě po Massachusetts, která skončila v Lynnu v červnu 1839, si zapsal do svého zápisníku: „Tak končí moje cesta po Massachusetts, během níž jsem od 1. října 1834 do 9. června 1839 přednesl osm set přednášek – čtyři roky, šest měsíců a devět dní“ (Bliss, Memoirs of William Miller, str. 137, odst. 1). Na konci svého působení mohl s tichým údivem zaznamenat: „Od roku 1832 jsem přednesl tři tisíce dvě stě přednášek“ (Bliss, Memoirs of William Miller, str. 254, odst. 2).
Spojení sil s Joshuou V. Himesem (1839–1840)
Spojení, které proměnilo Millerova regionální probuzení v celonárodní hnutí, nastalo na konci roku 1839. Bliss zaznamenává: „11. listopadu zahájil pan M. sérii přednášek v Exeteru v New Hampshire, která trvala až do 19. listopadu. Dne 12. se tam konala konference Křesťanského společenství a jeho členové společně navštívili pana Millera“ (Bliss, Memoirs of William Miller, str. 139, odst. 2). Na této konferenci se Miller setkal se svým budoucím vydavatelem: „Při této příležitosti se seznámil se starším Joshuou V. Himesem, tehdejším pastorem kostela v Chardon Street v Bostonu. Starší H. napsal panu M. 19. října a pozval ho, aby vedl sérii přednášek v jeho kapli. Nyní své pozvání obnovil a získal slib, že v prosinci se série přednášek uskuteční“ (Bliss, Memoirs of William Miller, str. 139, odst. 3).
Kurz v Bostonu začal o několik týdnů později: „Do Bostonu dorazil 7. prosince a od 8. do 16. prosince přednášel v kapli na Chardon Street – šlo o jeho první sérii přednášek v tomto městě“ (Bliss, Memoirs of William Miller, str. 139, odst. 4). Millerův třetí kurz v Bostonu, v únoru 1840, byl okamžikem, kdy se zrodilo adventistické nakladatelství. Bliss píše: „Od 8. do 29. února vedl pan M. svůj třetí přednáškový cyklus v Bostonu, v kapli v Marlboro a na dalších místech, jakmile se otevřely dveře. Právě během této série setkání došlo k zahájení vydávání časopisu věnovaného adventní doktríně“ (Bliss, Memoirs of William Miller, str. 144, odst. 1). Miller sám vzpomínal na jednání: „Při mé návštěvě Bostonu v zimě roku 1840 jsem bratru Himesovi zmínil své přání ohledně časopisu a potíže, které jsem při jeho založení zažil. On okamžitě nabídl, že založí časopis, který by se této otázce věnoval , pokud si myslím, že tím bude posílena věc pravdy. Následující týden, bez jediného předplatitele nebo jakéhokoli slibu pomoci, vydal 20. března [28. února] 1840 první číslo časopisu Signs of the Times“ (Bliss, Memoirs of William Miller, str. 144, odst. 3).
První všeobecná konference věřících v advent byla naplánována na říjen téhož roku. Miller byl odhodlán se jí zúčastnit, ale na cestě ho postihla nehoda: „V očekávání účasti na první všeobecné konferenci věřících v druhý příchod Krista, která se měla konat 14. října 1840 v Bostonu, pan Miller opustil domov 8. října a došel až do Fairhavenu ve státě Vermont, asi dvě míle od domova, kde ho postihl těžký záchvat tyfu. Odpoledne téhož dne byl převezen zpět do Low Hamptonu. Byl tak připraven o dlouho vytoužené privilegium setkat se s kolegy, kteří se věnovali stejné práci jako on“ (Bliss, Memoirs of William Miller, str. 152, odst. 4).
Na jaře roku 1841 mohl Miller zhodnotit rozsah svého kázání. Po přednáškách v Lowellu vypočítal, že od 1. října 1839 „urazil čtyři tisíce pět set šedesát mil a přednesl šest set dvacet sedm přednášek, z nichž každá trvala v průměru hodinu a půl, což vedlo k asi pěti tisícům nadějných obrácení“ (Bliss, Memoirs of William Miller, s. 157, odst. 1).
Zklamání (1843–1844)
Miller původně očekával příchod v rámci židovského roku, který trval od 21. března 1843 do 21. března 1844. Když toto datum uplynulo, uznal svůj omyl, aniž by ztratil důvěru v proroctví. O hnutí sedmého měsíce, které stanovilo jako den 22. října 1844, napsal: „Proto jsem se k tomuto hnutí nepřipojil až do dvou či tří týdnů před 22. říjnem, kdy jsem viděl, že získalo takovou převahu, a vzhledem k tomu, že se jednalo o pravděpodobný časový bod, byl jsem přesvědčen, že jde o Boží dílo, a cítil jsem, že pokud by to minulo, byl bych zklamanější, než jsem byl při svém prvním zveřejněném termínu“ (Bliss, Memoirs of William Miller, str. 330, odst. 1). Datum 22. října odpovídalo podle staršího karaitského počítání desátému dni sedmého židovského měsíce – Dni smíření (Loughborough, The Great Second Advent Movement, str. 109, odst. 1).
Poslední léta a smrt
Miller nadále doufal v brzký návrat Krista, ale nepřijal poselství třetího anděla ze Zjevení 14, které jeho spoluvěřící později ztotožnili se sabatem a nebeskou svatyní. Ellen Whiteová měla vidění o jeho posledním boji: „Moje pozornost se pak obrátila k Williamu Millerovi. Vypadal zmateně a byl skloněn úzkostí a trápěním o svůj lid“ (Early Writings, str. 257, odst. 1). Ve stejném odstavci pokračovala: „Byl na něj vyvíjen lidský nátlak, aby zůstal v temnotě a zachoval si svůj vliv mezi těmi, kteří se stavěli proti pravdě“ (Early Writings, str. 257, odst. 1). Na následující stránce dodala: „Kdyby William Miller mohl spatřit světlo třetího poselství, mnoho věcí, které se mu jevily temné a záhadné, by mu bylo vysvětleno“ (Early Writings, str. 258, odst. 1).
Po měsících upoutání na lůžko Miller zemřel ve svém domě v Low Hamptonu: „Ve tři hodiny odpoledne 20. prosince 1849 pokojně usnul“ (Everett N. Dick, Founders of the Message, str. 65, odst. 3). Na jeho náhrobek byla vytesána závěrečná slova proroka Daniela: „Ale ty jdi svou cestou až do konce, neboť odpočíváš a na konci dnů zaujmeš své místo“ (Bliss, Memoirs of William Miller, str. 383, odst. 3).
Úvaha Ellen Whiteové o jeho životě a smrti je závěrečným slovem, které si adventističtí čtenáři nejčastěji pamatují:
Mojžíš se zmýlil, když se chystal vstoupit do Zaslíbené země. Také jsem viděla, že se William Miller zmýlil, když se chystal vstoupit do nebeského Kanaánu, tím, že dopustil, aby jeho vliv šel proti pravdě. K tomu ho vedli jiní; jiní se za to musí zodpovídat. Ale andělé bdí nad drahocenným prachem tohoto Božího služebníka a on vstanou při zvuku poslední polnice.
(Early Writings, str. 258, odst. 2)