Varovný životopis
Dudley M. Canright sloužil Církvi adventistů sedmého dne jako kazatel po dobu dvaceti osmi let (1859–1887), než v únoru 1887 veřejně odešel a zbytek svého života věnoval útokům na církev, její doktríny a osobně na Ellen G. Whiteovou. Jeho kniha z roku 1889 Seventh-day Adventism Renounced (Odmítnutí adventismu sedmého dne) a kniha z roku 1919 Life of Mrs. E. G. White (Život paní E. G. Whiteové) se staly standardními zdroji pro všechny pozdější autory, kteří se stavěli proti adventismu. Jeho příklad není třeba následovat. Níže uvedený biografický záznam je čerpán z knihy Butler a Smitha Replies to Elder Canright’s Attacks on Seventh-day Adventists (Odpovědi na útoky staršího Canrighta na adventisty sedmého dne) a dalších primárních zdrojů, které se v té době zabývaly jeho odpadlictvím.
Shrnutí
Canright se narodil 22. září 1840 v Kinderhooku v okrese Branch v Michiganu. V roce 1859, ve věku devatenácti let, se stal adventistou dodržujícím sobotu, v roce 1865 byl vysvěcen a působil jako předseda Ohio Conference (1865–1873) a Michigan Conference (1880–1882). Během svých dvaceti osmi let adventistické služby byl energickým evangelistou a diskutérem. Po opakovaných zápasech s pochybnostmi a svědectvími veřejně odstoupil v Otsegu v Michiganu 17. února 1887. Od tohoto data až do své smrti v roce 1919 obrátil své pero proti církvi.
Dvacet osm let v adventistické věci (1859–1887)
Butlerova a Smithova Odpověď na útoky staršího Canrighta na adventisty sedmého dne zaznamenává dlouhou dráhu Canrightovy adventistické služby: „Před asi dvaceti osmi lety přijal D. M. Canright názory adventistů sedmého dne. Několik let se snažil získat potřebné vzdělání a brzy poté začal kázat jejich doktríny. Byl obdařen značnou vážností, slušnými schopnostmi a ambicí uspět, a ve své práci dosáhl vynikajícího úspěchu a byl po mnoho let považován za rostoucí osobnost v denominaci“ (Odpovědi na útoky staršího Canrighta na adventisty sedmého dne, str. 15, odst. 2).
Stejný odstavec zaznamenává rané známky osobní slabosti, která se stala příčinou jeho zkázy: „Měl silnou zálibu v debatách a sporech, věnoval se jim obzvláště a dosahoval v nich dobrých úspěchů. Tyto vlastnosti vždy přitahují pozornost a vynesly mu značnou proslulost. Po dvanáct let byla jeho práce pro tuto věc cenná a on hodně cestoval po různých státech a konferencích. Tehdy měl plnou důvěru našich lidí. Ale od té chvíle začala jejich důvěra slábnout“ (Odpovědi na útoky staršího Canrighta na adventisty sedmého dne, str. 15, odst. 2).
Odstoupení 17. února 1887
Kniha Butler and Smith’s Replies zaznamenává veřejný moment Canrightova odstoupení v Otsegu v Michiganu: „V lednu loňského roku zaujal starší D. M. Canright, který byl s našimi lidmi spojen asi dvacet osm let, stanovisko, že již nemůže být adventistou sedmého dne. 17. února uvedl své důvody veřejně před sborem v Otsegu, jehož byl členem. Autor byl přítomen“ (Replies to Elder Canright’s Attacks on Seventh-day Adventists, str. 4, odst. 3).
Canrightovo svědectví v okamžiku odchodu bylo pozoruhodně smířlivé. Ve stejném odstavci se píše: „Ve svých poznámkách týkajících se našich lidí a zacházení, kterého se mu u nás dostalo, byl velmi laskavý a smířlivý. Uvedl, že si myslí, že mezi našimi lidmi je větší procento pravých křesťanů než v jakékoli jiné denominaci, kterou znal. Vyjádřil vysoké uznání a důvěru v některé z našich vedoucích osobností, věřil, že jsou to čestní a oddaní služebníci Kristovi. Řekl, že je naprosto spokojen s přijetím, kterého se mu dostalo mezi adventisty sedmého dne z . V tomto ohledu jim neměl co vytknout a cítil, že s ním zacházeli ve všech ohledech tak, jak by křesťané měli“ (Replies to Elder Canright’s Attacks on Seventh-day Adventists, str. 4, odst. 3).
Butlerova a Smithova Odpověď zachycuje Canrightova vlastní slova, která byla publikována v časopise Review and Herald 1. března 1887, včetně jeho upřímného přiznání, že s ním adventistická obec zacházela spravedlivě, velkoryse a laskavě – slova zachycená ve stejném odstavci citovaném níže v .
Od smíření k útoku (1887–1919)
Stejný odstavec zaznamenává další vývoj: „Nyní však, jako nevděčný mladík, který udeří vlastní matku, se může obrátit proti svým starým přátelům a věci, která ho vychovala, zesměšňovat nás v novinách a z kazatelny, co nejvíce zdůrazňovat naši nepopularitu, spojit se s našimi nejzarytějšími nepřáteli v opozici proti naší práci a zařadit nás mezi mohamedány, mormony a jiné fanatiky a dělat vše pro to, aby to vypadalo, že jsme úzkoprsá, bigotní banda naivků“ (Odpovědi na útoky staršího Canrighta na adventisty sedmého dne, str. 20, odst. 1).
Butlerův úvod k Odpovědím zaznamenává dlouhou trpělivost církve vůči Canrightovi, než odpověděla: „Při podnikání nepříjemné práce, jakou je odpovídání na útoky staršího D. M. Canrighta na adventisty sedmého dne a jejich doktríny, máme téměř pocit, že se musíme čtenářské veřejnosti omluvit. Po celé měsíce pokračovaly jeho útoky v různých novinách a týkaly se mnoha různých bodů naší víry. Vystavoval nás posměchu a snažil se vytvořit dojem, že naši lidé jsou nevzdělaní, úzkoprsí, fanatičtí a způsobují křesťanskému světu velkou škodu, a že naše doktríny jsou naprosto nedůvěryhodné“ (Odpovědi na útoky staršího Canrighta na adventisty sedmého dne, str. 3, odst. 1).
Vzor, který Butler a Smith pojmenovali
Nejpoutavější věta knihy, která se nachází ve stejném odstavci, v němž je zaznamenáno Canrightovo veřejné uznání spravedlivého zacházení: „Nikdy bychom nevěřili, že by náš starý přítel D. M. Canright mohl zvolit takovou cestu, kdybychom dobře neznali jeho slabost a povahu toho ducha, který často ovládá ty, kdo se vzdávají této pravdy“ (Odpovědi na útoky staršího Canrighta na adventisty sedmého dne, str. 20, odst. 1). A také ve stejném odstavci: „Za celý náš život jsme nepoznali člověka, který by dokázal změnit svůj názor tak náhle a tak radikálně jako starší C.“ (Odpovědi na útoky staršího Canrighta na adventisty sedmého dne, str. 20, odst. 1).
Smrt (1919)
Podle Encyklopedie adventistů sedmého dne Canright zemřel 12. května 1919 ve věku sedmdesáti osmi let. Na sklonku života byl baptistickým kazatelem. V jeho posledních letech se s ním pokusilo navázat kontakt několik adventistických vůdců, včetně W. A. Spicera, ale jeho pero zůstalo až do samého konce v opozici.
Dědictví
Canrightovo vlastní přiznání v okamžiku jeho odchodu – že s ním církev zacházela „spravedlivě, velkoryse a laskavě“ – je nejvěrohodnějším měřítkem fiktivních osobních křivd, které se později kolem jeho jména vytvořily. Jeho spisy se staly standardními zdroji pro všechny pozdější opoziční autory; svědectví těch, kteří s ním pracovali po dvacet osm let – a jeho vlastní slova v okamžiku, kdy je opustil – jsou spolehlivějším svědectvím. Několik adventistických vůdců, včetně W. A. Spicera, se s ním v jeho posledních letech pokoušelo komunikovat; jeho pero pokračovalo v opozici až do samého konce.