Shrnutí
Ferdinand Anthony Stahl, v Latinské Americe známý jako Fernando, byl průkopníkem misijní práce Církve adventistů sedmého dne mezi domorodými národy v Andách a v horní Amazonii. Spolu se svou ženou Anou Christinou Carlson Stahlovou (1870–1968) působil nepřetržitě tři desetiletí v misijní práci — v Bolívii (1909–1911), mezi Aymarami a Kečuami v horské oblasti u jezera Titicaca v Peru (1911–1918), v peruánském hlavním městě a opět u jezera Titicaca (1920–1921), mezi kmeny Asháninka a Yánesha v pralese v centrálním Peru (1921–1927) a v povodí Amazonky v Iquitos (1927–1939). Stahl, který se narodil 3. ledna 1874 v Pentwateru v Michiganu, byl německo-americký občan, který v dětství ztratil otce, v deseti letech utekl před týrajícím nevlastním otcem, v restauraci v Milwaukee potkal svou manželku švédského původu, v roce 1901 se nechal pokřtít a absolvoval výcvik v sanatoriu Battle Creek. Zemřel v Oroville v Kalifornii 30. listopadu 1950 ve věku 77 let.
Z Pentwateru do Battle Creeku (1874–1909)
Podle článku Per Gludera Quispeho v Encyklopedii adventistů sedmého dne se Ferdinand Stahl narodil 3. ledna 1874 v Pentwateru v Michiganu a byl německého původu. Jeho otec zemřel, když mu bylo osm měsíců; nevlastní otec s ním zacházel tak krutě, že v deseti letech utekl d u. V milwaukeeské restauraci, kde pracovala jako servírka, se seznámil s Anou Christinou Carlsonovou – narozenou 22. listopadu 1870 ve Vexiaru ve Švédsku, která v roce 1886 emigrovala do Minneapolis. Vzali se 5. srpna 1894. Kolem roku 1900 začali studovat Bibli s Emmou Thompson Andersonovou (tehdy vyslanou do Číny), pokračovali s Jamesem Campbellem z adventistické církve v Milwaukee a v březnu 1901 byli pokřtěni O. C. Godsmarkem. Ferdinand absolvoval kurz ošetřovatelství v Madisonu ve Wisconsinu a poté dokončil výcvik misijního ošetřovatelství v sanatoriu Battle Creek; manželé následně vedli pobočku sanatoria Battle Creek v Clevelandu v Ohiu, kde Ana dokončila svůj výcvik a kde se jim narodilo druhé dítě, Wallace.
Dobrovolník pro „nejobtížnější místo“ (1909)
Podle ESDA napsal Stahl Ellen Whiteové s žádostí, aby byl vyslán na „nejtěžší místo na světě“ – jako první možnost uvedl Madagaskar a jako druhou „Inky v Jižní Americe“. Ellen Whiteová mu nařídila, aby se zúčastnil zasedání Generální konference v roce 1909 ve Washingtonu, D.C. (13. května – 6. června 1909). Na tomto zasedání manželé Stahlovi přijali návrh prezidenta Jihoamerické divize J. W. Westphala vstoupit do Bolívie, zaplatili si cestu z vlastních prostředků a 26. června 1909 vypluli z New Yorku se svými dvěma dětmi do přístavu Mollendo v Peru. Z Mollenda pokračovali vlakem a parníkem do Arequipy, Puna a La Paz – cesta trvala dvacet dní.
Bolívie a Aymara u jezera Titicaca (1909–1918)
Zpráva Generální konference z roku 1913 zaznamenává okamžik, kdy se jeho práce přesunula z Bolívie do Peru: „Jednou ze zajímavých charakteristik našeho svazu je práce mezi indiány na březích jezera Titicaca. Na cestě na poslední Generální konferenci jsem měl příležitost hovořit s několika indiány, kteří začali dodržovat sobotu“ (Zpravodaj Generální konference, 29. května 1913, str. 184, odst. 2).
Stejný odstavec zaznamenává rychlý růst: „V té době byl bratr F. A. Stahl vyslán do Bolívie. Zájem mezi indiány a poptávka po pomoci však byly takové, že brzy shledal za vhodné věnovat této práci většinu svého času, a ta se rychle rozrostla, až máme nyní sbor s více než šedesáti členy a mnoho dalších dodržuje sobotu nebo má hluboký zájem. To je o to zajímavější, že se jedná prakticky o první plody protestantského úsilí mezi potomky indiánů slavné říše Inků“ (General Conference Bulletin, 29. května 1913, str. 184, odst. 2).
Stahlův vlastní pozdrav z terénu, zaslaný na stejné zasedání v roce 1913: „Drazí bratři na konferenci, pozdravy od nás, pracovníků v Bolívii, a požehnání od Pána vám“ (General Conference Bulletin, 27. května 1913, s. 160, odst. 6).
Pronásledování a odpor
Zpráva Generální konference z roku 1913 zaznamenává násilný odpor, s nímž se práce setkala: „Bratři v tomto místě mají velkou odvahu. V Peru je několik sborů a někteří velmi horliví věřící. Práce mezi indiány ve vnitrozemí vzkvétá a církevní autority se začínají bouřit. Jen pár dní předtím, než jsem dorazil do Limy, během mé cesty sem, přišel biskup s dvěma sty Indiány, aby zaútočili na naši misii u jezera Titicaca. Vstoupili do naší kaple, strhli kartičky s verši ze zdi, šlapali po některých našich indiánských bratrech a jiné uvrhli na osm dní do vězení“ (Zpravodaj Generální konference, 1. června 1913, s. 211, odst. 22).
Kniha Jamese R. Nixe Passion, Purpose & Power zaznamenává jak cenu této práce, tak i Stahlův sebeironický humor: „Starší Fernando Stahl je zdaleka nejznámějším adventistickým misionářem v Peru. Náboženská svoboda byla tehdy v Peru neznámým pojmem. Lidé, kteří přijali adventistické poselství, byli pronásledováni, stejně jako sám starší Stahl“ (Passion, Purpose & Power, str. 149, odst. 2).
Zpráva z bulletinu o tom, jak se vysoká nadmořská výška podepsala na Stahlově zdraví: „Bratr Stahl pracoval v tak velké nadmořské výšce, že se zdá, jako by se mu zvětšily plíce natolik, že vážně brání volné činnosti srdce. Je zřejmé, že ho na nějakou dobu musí někdo zastoupit, aby si mohl odpočinout“ (General Conference Bulletin, 1. června 1913, str. 212, odst. 1).
„Nebojím se smrti“ – Marie z jezera Titicaca
Nejslavnější pasáž z bulletinu z roku 1913 o misii bratra Stahla, vyprávěná na základě návštěvy J. W. Westphala na stanici u jezera Titicaca předchozí zimu, ve stejném odstavci: „Bratr Stahl nám vyprávěl o mladé indiánské dívce, Marii, která pravidelně navštěvovala shromáždění, byla to bystrá dívka s milou tváří. Sestra Stahlová doufala, že ji vycvičí jako ošetřovatelku a spolupracovnici. Najednou Marie přestala chodit. Uplynul jeden sabat, pak další. Ani v sobotu, ani ve všední dny nechodila do misie, a to ani přes tu devítimílovou cestu ze své vesnice. Potom se bratr a sestra Stahlovi vydali do vesnice, aby zjistili, co Marii zdrželo; její přátelé se ji totiž celou dobu snažili přesvědčit, aby nechodila. Našli ji v malé chatrči, umírající na neštovice. Byla schopná je poznat. Chtěla, aby jí zazpívali jednu z písní, které se zpívaly v misii. A tak v té malé chatrči zpívali jednu z písní království, zatímco Marie se svými vyschlými a oteklými rty se snažila se k nim přidat“ (General Conference Bulletin, 2. června 1913, str. 226, odst. 4).
Marieino poslední svědectví, ve stejném odstavci: „Jsem tak ráda, že jste přijeli do Peru. Vím, že umřu, ale nebojím se smrti. Než jste přijeli, bála bych se; teď se nebojím; neboť vím, že Ježíš mě vezme, až přijde“ (Zpravodaj Generální konference, 2. června 1913, s. 226, odst. 4).
Les Brow, Iquitos a Asháninka (1921–1939)
Podle ESDA se Stahlovi po dovolené v roce 1918 a krátké službě v Limě v letech 1920–1921 v červenci 1921 vydali do pralesa Brow ve středním Peru, kde založili misijní stanici Metraro mezi kmeny Asháninka a Yánesha. Od roku 1927 byli průkopníky adventistické práce v horní části povodí Amazonky a usadili se v Iquitos, kde Ana otevřela malý porodní dům, z něhož se stala dnešní Clínica Adventista Ana Stahl. Připojili se k nim William Schaeffler, Henry a Barbara Westphalovi, Ricardo a Georgiana Haydeovi a místní pracovníci , Bernabé a Carmen Chávezovi, Juan Ramos, Rufino Pacho a parník Auxiliadora. Zhoršující se zdraví je v roce 1939 donutilo odejít do důchodu do Paradise v Kalifornii.
Příběh bratra Condoriho od Jamese R. Nixe
Podle knihy P. Nixe Passion, Purpose & Power (Vášeň, účel a síla) přinesla práce na severním břehu jezera Titicaca svědka, jehož trpělivost ztělesňovala adventistickou naději: „Kolem roku 1923 kázal starší Stahl na severním břehu jezera Titicaca v Peru. Bratr Condori, který dříve povolil výstavbu malého katolického kostela na svém pozemku, přijal staršího Stahlovo poselství o spravedlnosti z víry a druhém příchodu Krista. Poté, co přijal adventistickou víru, přeměnil svůj kostel na kostel Církve adventistů sedmého dne. Krátce nato byl kamenný kostel zničen a bratr Condori musel uprchnout na druhou stranu jezera. O patnáct let později se stále nemohl vrátit domů – prostě to pro něj nebylo bezpečné“ (Passion, Purpose & Power, str. 150, odst. 2).
Smrt (1950) a odkaz
Podle ESDA po krátké práci mezi indiány kmene Klamath v severní Kalifornii v letech 1939–1940 působil Stahl jako pastor v malém sboru poblíž svého domova v Oroville v Kalifornii. Zemřel 30. listopadu 1950 ve věku sedmdesáti šesti let. Ana ho přežila o osmnáct let a zemřela v Paradise v Kalifornii 5. října 1968 ve věku devadesáti sedmi let.
Dnes nese jméno této rodiny Clínica Adventista Ana Stahl v Iquitos a Stahl Center for World Mission na La Sierra University (otevřeno v roce 1992); Asháninkové ho za jeho života znali jako él nos amaba – „miloval nás“ – což je název, který později dostal životopis Alejandra Bullóna o jeho práci mezi Campy.