Shrnutí
George Storrs byl metodistický kazatel z New Hampshire, který se postupně stal předním přednášejícím proti otroctví, milleritským adventistou a nejvlivnějším hlasem v raných adventistických kruzích, pokud jde o doktrínu podmíněné nesmrtelnosti. Jeho Šest kázání proti názoru na peklo jako na místo „nekonečného mučení“ se na počátku 40. let 19. století rozšířilo v desítkách tisíc výtisků a formovalo postoj, který nakonec přijala Církev adventistů sedmého dne. Kázal o adventu po boku Millera a Himese, napsal slavnou alegorii „Flat Rock“ z října 1844 a po Velkém zklamání pokračoval ve vydávání časopisu Bible Examiner až do své smrti v roce 1879.
Raná léta a obrácení (1796–1815)
Úvodní řádky Storrsových vlastních Šesti kázání jasně uvádějí: „GEORGE STORRS, předmět následujících poznámek, se narodil v Lebanonu v New Hampshire 13. prosince 1796. Byl nejmladším z osmi dětí. Jeho otec, plukovník Constant Storrs, pocházel původně z Mansfieldu v Connecticutu a byl pracovitým mechanikem, který po určitou dobu sloužil v americké revoluci jako kolář. Po válce za nezávislost se oženil s Lucindou Howeovou, nevlastní sestrou zesnulého Richarda Saltera Storrse, který byl po mnoho let farářem v Longmeadow v Massachusetts.“ (Six Sermons, str. 5, odst. 2). Ve stejném odstavci se dodává, že rodiče „se přestěhovali do New Hampshire – které bylo tehdy divočinou – a usadili se v Lebanonu u řeky Connecticut; a díky pracovitosti a šetrnosti se stali tím, čemu se v té době říkalo bohatý farmář“ (Six Sermons, str. 5, odst. 2).
Storrsova matka udávala duchovní tón jeho dětství. Sborník Adventist Pioneer Library Lest We Forget zaznamenává: „Neustále vštěpovala svým dětem, že pokud budou hledat Pána, On je najde. Taková zbožná práce na Georgovi nezůstala bez odezvy“ (Lest We Forget, kap. 19, str. 42, odst. 2). Kapitola 22 knihy LWF sleduje pomalý obrat chlapce k víře: „Jako dítě se bál Boha a cítil se odcizený křesťanství kvůli kázáním, která slyšel o věčném trápení bezbožných v pekle. Ve věku 17 let se začal záměrně snažit poznat Boží dobrotu“ (Lest We Forget, kap. 22, s. 47, odst. 3).
Metodistický kazatel a abolicionista (1818–1840)
Storrs se oženil, ovdověl a znovu se oženil v rozmezí sedmi let. V knize „Šest kázání“ se píše: „V době, kdy jeho žena onemocněla, byl poprvé od té doby, co se začal zajímat o náboženské záležitosti, přiveden k tomu, aby si vyslechl kázání metodistického kazatele. Toho kazatele pozval k sobě domů, stejně jako dalšího kazatele téhož vyznání. Jejich návštěvy se staly zdrojem útěchy pro něj i pro jeho ženu. Od té doby mezi ním a metodisty panovalo přátelství; a přibližně v době smrti své ženy se připojil k této církvi a brzy poté zahájil svou činnost jako kazatel evangelia. V roce 1825, ve věku dvaceti devíti let, se připojil k Metodistické cestovní spojce ( )“ (Six Sermons, str. 8, odst. 5). Stejný odstavec zmiňuje i jeho druhé manželství: „Ve stejném roce se oženil podruhé s dcerou plukovníka Thomase Watermana z Lebanonu v New Hampshire. Jeho tchán byl prvním dítětem, které se kdy v Lebanonu narodilo“ (Six Sermons, s. 8, odst. 5).
Otázka otroctví začala dominovat jeho kázání. Kniha Lest We Forget zaznamenává tento nákladný obrat: „Otroctví bylo hlavním tématem Storrsových kázání. Nejednalo se o doktrínu schválenou místním biskupem, který udělal vše, co bylo v jeho silách, aby potlačil jakoukoli diskusi na toto téma“ (Lest We Forget, kap. 22, s. 47, odst. 4). Krize nastala v roce 1835: „George Storrs, metodistický kazatel, který byl zatčen během modlitby, když v kostele v New Hampshire vyprosil požehnání pro otroky. Psal se rok 1835“ (Lest We Forget, kap. 22, s. 47, odst. 2). LWF klade konečný rozchod do roku 1840: „Metodistickou církev opustil v roce 1840“ (Lest We Forget, kap. 22, s. 47, odst. 5).
Podmíněná nesmrtelnost (1837–1842)
Nejdůležitější čtení v Storrsově životě se odehrálo v pomalém vlaku. Six Sermons zaznamenává: „V roce 1837 – tři roky před jeho odchodem z metodistické církve – se jeho mysl poprvé zamyslela nad tématem konečného osudu bezbožných lidí jako nad možným úplným zánikem bytí, a nikoli nad nekonečným setrváním v hříchu a utrpení. – Stalo se tak díky malé anonymní brožuře, kterou, jak se dozvěděl, vydal Henry Grew z Filadelfie. Přečetl si ji, aby si zkrátil volnou chvilku při cestě z Bostonu do New Yorku“ (Six Sermons, str. 9, odst. 2). Storrs dodává: „Bylo pro něj podivné, že tak přesvědčivý a biblický argument mohl být předložen na obranu doktríny, kterou vždy považoval za nehodnou vážného zvážení; neboť nikdy nepochyboval o tom, že člověk má nesmrtelnou duši“ (Six Sermons, str. 9, odst. 2).
Po několika letech dalšího studia vydal dílo, které jeho jméno proslavilo v anglicky mluvícím světě. Loughborough shrnuje jeho tvrzení: „Brzy po tomto vydání si všímáme, že adventistickým skupinám se v otázce budoucího trestu, jak je uvedeno v brožuře Šest kázání, od George Storrse, zaujímající stanovisko, že člověk je ze své podstaty smrtelný; že mrtví jsou mezi smrtí a vzkříšením v bezvědomí; že konečným trestem bezbožných bude úplné zničení; a že nesmrtelnost je darem Božím, který lze přijmout pouze vírou v našeho Pána Ježíše Krista“ (The Great Second Advent Movement, str. 179, odst. 1). Froomova kniha Conditionalist Faith uvádí, že raní adventisté sedmého dne a adventisté prvního dne „převzali své podmíněné názory hlavně z jasných a logických spisů George Storrse na toto téma“ (Conditionalist Faith, sv. 2, str. 308, odst. 1).
Adventistická léta (1842–1844)
Storrs se s rodinou přestěhoval do Albany v New Yorku v srpnu 1841 a shromáždil malý sbor na základě vyznání víry o jedné větě. Sám vzpomíná: „Na rozdíl od tohoto očekávání dostal krátce nato pozvání k návštěvě Albany v New Yorku, čehož se zhostil; a poté, co v tomto městě kázal tři soboty, se rozhodl přestěhovat svou rodinu na toto místo v srpnu 1841. Tam sloužil malému sboru, který se shromáždil na základě zásady „ “ („Přijímejte jeden druhého, jako je přijal Kristus“).“ (Six Sermons, str. 11, odst. 2). LWF uvádí pracovní motto: „Toto povolání přijal a za svůj hlavní princip si zvolil: ‚Bible jako jediné vyznání – křesťanský charakter jako jediná zkouška‘“ (Lest We Forget, kap. 22, str. 48, odst. 7).
Právě v Albany se Storrs setkal s milleritským poselstvím. Six Sermons zaznamenává: „Několik týdnů po prvním vydání „Six Sermons“ v Albany navštívil pana Storrse muž, který kázal názory Wm. Millera na druhý příchod. Poskytl mu k dispozici „Dům modlitby“, kde mohl tyto názory prezentovat. Jelikož pozornost byla velká a téma, pokud bylo pravdivé, tak důležité, bylo odsouhlaseno, že může svůj cyklus přednášek zopakovat v jejich modlitebně, a pan Storrs se částečně přesvědčil o správnosti zastávaných názorů; a to natolik, že požádal o spolupráci zesnulého Charlese Fitche, bývalého kongregacionalistického pastora“ (Six Sermons, str. 13, odst. 1). Loughboroughovo pozdější shrnutí zařadilo Storrse přímo do předních řad hnutí: „Jeho spisy měly mocný vliv na to, že lidé se více zasvětili práci a obětovali jí své já i majetek; to platilo zejména v závěrečných týdnech dvaceti tří set dnů“ (The Great Second Advent Movement, str. 125, odst. 2).
Když se časopis Signs of the Times „ostře postavil“ proti jednomu z kazatelů zastávajících podmíněnou spásu, Storrs se cítil povinen jednat. Zaznamenal: „V souladu s tím v prosinci 1842, hluboce přesvědčen, že ho k tomu Bůh povolal, revidoval Šest kázání a vydal náklad pěti tisíc výtisků v novinové podobě“ (Six Sermons, str. 13, odst. 2). Následující jaro rozšířil tisk na sever a na západ: „Na jaře roku 1843 byl pozván do Filadelfie, aby kázal o adventu, a přišly ho poslouchat tisíce lidí“ a „nechal Šest kázání stereotypně vytisknout ve formátu quarto a vytiskl dva tisíce výtisků“ (Six Sermons, s. 14, odst. 1). Na podzim roku 1843 cestoval na západ: „Na podzim roku 1843 odjel do Cincinnati v Ohiu a strávil tam několik měsíců. Tam i v Indianě bylo rozesláno asi pět nebo šest tisíc výtisků kázání“ (Six Sermons, s. 14, odst. 2).
Brožura vyprovokovala přední millerity. Froom zaznamenává, že „Litch byl touto záležitostí tak rozrušen, že zašel tak daleko, že proti ní vydal malý leták s názvem Anti-Annihilationist“ (The Prophetic Faith of Our Fathers, sv. 4, s. 807, odst. 4). LWF přidává Millerovo vlastní zveřejněné prohlášení: „William Miller se proti této doktríně postavil a v Midnight Cry z 23. května 1844 napsal: ‚Pohrdám jakýmkoli spojením, společenstvím nebo sympatiemi s názory bratra Storrse na mezistav a konec bezbožných‘“ (Lest We Forget, kap. 22, str. 49, odst. 11).
V napjatých týdnech před 22. říjnem 1844 otiskl Storrs v časopise Midnight Cry podobenství, které se mělo stát jeho nejslavnějším dílem. Loughborough zachovává její kontext: „V časopise Midnight Cry z 10. října 1844 se pod perem George Storrse objevilo následující, pod nadpisem „Finále“, ale adventisty nazývané „Storrsův plochý kámen““ (The Great Second Advent Movement, str. 163, odst. 1). Samotná alegorie začínala takto: „Nemohu lépe ilustrovat, co mám na mysli, než představit si velký plochý kámen uprostřed oceánu. Slibuje slavný a mocný princ, že v daný čas pošle nádherný parník, aby odvezl všechny osoby, které tam najde s jasným důkazem, že plně uvěřily jeho slovu, do slavné země“ (The Great Second Advent Movement, str. 163, odst. 3). Tyže týdny ve Filadelfii přinesly i nákladnější epizodu: nadšený millerita jménem Dr. C. R. Gorgas přesvědčil Storrse, že Kristus se vrátí ve tři hodiny ráno 22. října – toto přesvědčení Storrs nechal vytisknout jako Midnight Cry Extra, což vedlo zavedené redaktory k zásahu a zastavení tisku následujícího rána. Froom naráží na trvalý dopad: „Fanatismus Johna Starka a epizoda s Dr. C. R. Gorgasem vedly k nepřátelskému postoji a opatřením vůči veškerému „zvláštnímu osvícení“, které přijala Vzájemná konference adventistů v Albany v New Yorku v květnu 1845“ (The Prophetic Faith of Our Fathers, sv. 4, str. 984, odst. 2).
Po zklamání (1844–1879)
Storrs přežil 22. říjen s neotřesenou vírou v advent a obnovil svou novinářskou činnost. Loughborough zaznamenává založení časopisu, který po zbytek jeho života šířil jeho názory: „Geo. Storrs založil měsíčník s názvem The Bible Examiner“ (The Great Second Advent Movement, str. 556, odst. 1). LWF shrnuje Storrsův odstup od zbytku sabatářského adventistického hnutí, které se objevilo v následujícím desetiletí: „Storrs vydával časopis s názvem The Bible Examiner od roku 1843 až do své smrti v roce 1879. Storrs byl zklamán, když se Ježíš 22. října 1844 nevrátil. Storrs nepřijal poselství o svatyni ani poselství o sobotě sedmého dne, ale nadále věřil biblické pravdě o stavu mrtvých“ (Lest We Forget, kap. 22, str. 49, odst. 12).
Skupiny adventistů prvního dne, které se odštěpily od hnutí po roce 1844, se skutečně zorganizovaly, a to navzdory Storrsově opozici vůči „vyznáním víry“ v jakékoli formě. Damsteegt popisuje situaci na konferenci v Albany v roce 1845, která tento dlouhý proces zahájila: „Konference v Albany nebyla příliš úspěšná v sjednocení věřících“ (Foundations of the SDA Message and Mission, str. 114, odst. 1). Storrs se nakonec stal zakládajícím prezidentem Life and Advent Union (založeno v roce 1863).
Smrt a odkaz (1879)
Storrs zemřel ve věku 83 let 28. prosince 1879 a byl pohřben na hřbitově Woodlawn v Bronxu – fakta čerpána z biografického náčrtu v Encyklopedii adventistů sedmého dne (Jonathan Gomide, „Storrs, George (1796–1879)“, archivováno na ).
Loughboroughův verdikt o Storrsově místě v adventistické historii je velkorysý a zároveň teologický. Storrs „před svým obrácením k adventistické doktríně byl významným kazatelem probuzení“ a „po zklamání přivedl adventisty k úvaze o stavu mrtvých a budoucím trestu“ (The Great Second Advent Movement, str. 125, odst. 2). Doktrinální postoj, který na vlastní náklady vydal tiskem – že mrtví jsou v bezvědomí, že nesmrtelnost je dar a že bezbožní nebudou trpět nekonečným mučením – se stal jednou z doktrín, které odlišovaly adventismus sedmého dne, když se v roce 1863 formálně zorganizoval.