Shrnutí
James Springer White byl spolu s Josephem Batesem a jeho ženou Ellen G. Whiteovou jedním ze tří zakladatelů Církve adventistů sedmého dne. Narodil se 4. srpna 1821 v Palmyře v Maine, obrátil se v rámci hnutí Christian Connexion, v roce 1842 přijal adventní poselství Williama Millera a stal se jedním z nejúspěšnějších milleritských kazatelů v letech 1842–1844, přičemž údajně přivedl ke Kristu asi tisíc lidí během jediného okruhu. Po Velkém zklamání 22. října 1844 se seznámil s Ellen Harmonovou, oženil se s ní 30. srpna 1846 a zasvětil svůj život budování vydavatelských, organizačních a vzdělávacích struktur sabatářského adventistického hnutí. Založil časopisy Present Truth (1849), Advent Review and Sabbath Herald (1850), Youth’s Instructor (1852) a Signs of the Times (1874); třikrát zastával funkci předsedy Generální konference (1865–1867, 1869–1871, 1874–1880); a vedl církev k reformě zdravého životního stylu, na Západ a k zahraniční misii. Zemřel po boji s malárií 6. srpna 1881 v sanatoriu Battle Creek.
Raná léta a obrácení (1821–1842)
Kniha James White’s Life Incidents začíná popisem jeho otce Johna, farmáře z Maine a diakona církve Christian Connexion: „Můj otec měl od mládí velkou fyzickou sílu a byl tělesně i duševně aktivní. Vlastníma rukama vykácel z pozemku těžké stromy. Tím odhalil kameny v půdě, které vlastníma rukama odstranil a použil na kamenný plot, aby připravil půdu pro pluh. Dřel více než půl století, až byla kamenitá půda doslova vyčerpaná a velká část staré farmy ztratila schopnost produkovat úrodu. Ve věku sedmdesáti čtyř let ji opustil a hledal odpočinek v příjemnějším podnebí Západu“ (Life Incidents, str. 10, odst. 1).
O náboženské zkušenosti svého otce: „Jeho náboženská zkušenost, trvající více než šedesát let, se vyznačovala pevností a horlivostí, a přesto byla prostá té bigotnosti, která brání zkoumání a pokroku a vylučuje lásku ke všem, kdo se snaží uctívat Boha v duchu a v pravdě“ (Life Incidents, str. 10, odst. 2).
James White byl pátým z devíti dětí: „V otcově rodině jsem stál uprostřed devíti dětí, čtyři byly starší a čtyři mladší než já. Ale tento rodinný řetěz je nyní značně opotřebovaný a téměř polovina jeho článků je přetržena. Čtyři starší než já jsou všichni naživu. Všichni mladší než já spí. Čas, dřina a starosti zanechaly na zbývajících pěti nezaměnitelnou stopu“ (Life Incidents, str. 12, odst. 1).
Ve věku devatenácti let se začal věnovat učitelské profesi, a to po jediném dvanáctitýdenním semestru akademického výcviku: „Na konci dvanáctitýdenního semestru jsem od svého učitele, C. F. Allena, obdržel osvědčení o své kvalifikaci k výuce běžných předmětů a následující zimu jsem učil ve škole. To vyžadovalo intenzivní studium osmnáct hodin z každých dvaceti čtyř. Bylo to vítězství“ (Life Incidents, str. 13, odst. 1).
Během následujícího semestru na Reedfield Academy se živil tím nejskromnějším jídlem: „V Reedfieldu jsem nosil staré oblečení, zatímco moji spolužáci nosili nové, a tři měsíce jsem žil z kukuřičného pudinku, který jsem si sám připravoval, a několika syrových jablek, zatímco oni si užívali pohodlí a luxusu internátu“ (Life Incidents, str. 14, odst. 1).
Jeho matka ho nakonec přesvědčila o millerovské nauce o druhém příchodu. Sám popisuje svůj počáteční odpor: „Ale mami, ten kazatel Oakes, o kterém mluvíš, tvrdí, že ví víc než Pán a jeho andělé, když učí o čase druhého příchodu. Sám Kristus řekl: ‚O tom dni a té hodině však nikdo neví, ani andělé v nebi, ani Syn, ale pouze Otec.‘ Tenhle Oakes je určitě moudřejší než to, co je napsáno.“ (Life Incidents, str. 16, odst. 1). A jeho konečné podrobení se poselství: „Moje dobrá matka byla připravena klidně a příjemně čelit všem mým námitkám a já jsem byl nyní nakloněn vnímat toto téma jako hodné mé pozornosti. A když jsem v Božím domě slyšel své spolužáky mluvit o Kristově lásce a slávě jeho příchodu, byl jsem hluboce přesvědčen, že v adventistické doktríně je Boží ruka“ (Life Incidents, str. 17, odst. 1).
Zápas s povoláním kázání je zachycen v jeho vlastních slovech: „Moje mysl se obrátila k mladým lidem ze školy, kterou jsem právě opustil. V té škole s padesáti žáky jich bylo dvacet přibližně v mém věku, několik bylo starších. Moje škola byla šťastná. Miloval jsem své žáky a tato láska byla vzájemná.“ (Life Incidents, str. 18, odst. 1). A okamžik jeho otevřené vzpoury: „Šel jsem do háje, abych se modlil o úlevu. Žádná nepřišla. Ale dojem ‚Navštiv své žáky‘ byl ještě zřetelnější. Můj duch se vzbouřil proti Bohu a já jsem bezhlavě řekl: ‚Nepůjdu.‘ Tato slova doprovázelo pevné dupnutí nohou o zem a za pět minut jsem byl doma a balil si knihy a oblečení do Newport Academy.“ (Life Incidents, str. 19, odst. 1).
Putovní služba jako millerita (1842–1844)
Steinwegova kniha Lest We Forget zaznamenává rychlost a sílu prvního působení Jamese Whitea: „Jeho oddaní křesťanští rodiče, čtyři starší a čtyři mladší sourozenci museli žasnout, když viděli, jak Bůh působí v jeho životě. Jako slabé, nemocné dítě s oční vadou, která mu bránila ve formálním studiu až do věku 19 let, dokončil základní studium po pouhých 6 týdnech, v následujícím semestru učil na své první škole, ve věku 21 let se zcela obrátil k milleritskému poselství a ve věku 22 let se stal kazatelem“ (Lest We Forget, kap. 121, str. 223, odst. 4).
Steinweg zaznamenává povahu jeho prvního kazatelského turné: „Jako chudý putovní kazatel se James pustil do služby s Biblí, nějakou milleritskou literaturou, prorockým diagramem, třemi osobně připravenými přednáškami a svou mladistvou vervou a silnou vírou. Ačkoli se setkal s odporem, prožil těžké časy a čelil nepříznivému počasí, neohroženě kráčel vpřed. Tisíc duší, které se obrátily během jeho prvního šestitýdenního turné, bylo jasným důkazem zdroje síly tohoto mladého kazatele.“ (Lest We Forget, kap. 121, str. 224, odstavec 5).
Hnutí sedmého měsíce a zklamání (1844)
Steinweg zaznamenává svou účast na táborovém shromáždění v Exeteru v New Hampshire, kde Samuel S. Snow vyhlásil datum 22. října: „Prorocké datum, které Miller stanovil, uplynulo, aniž by se Kristus zjevil. Když James na slavném táborovém shromáždění v Exeteru v New Hampshire vyslechl jasné prohlášení S. S. Snowa, že Ježíš se zjeví 10. dne 7. židovského měsíce, okamžitě se připojil k ostatním inspirovaným adventním kazatelům, kteří to hlásali“ (Lest We Forget, kap. 121, s. 224, odst. 6).
Loughborough zachovává James Whiteův vlastní záznam o zklamání z první ruky, s předmluvou „od staršího Jamese Whitea, který velmi úspěšně působil v letech 1843 a 1844“ (The Great Second Advent Movement, str. 188, odst. 1).
První vidění, sňatek a přijetí soboty (1845–1846)
Steinweg zaznamenává, jak James White přijal první vidění Ellen Harmonové v únoru 1845: „V únoru 1845 James vyslechl Ellen Harmonovou, jak vypráví o svých viděních, a byl přesvědčen, že Bůh jí dal poselství, aby poučila a potěšila adventistickou skupinu. Když jí nabídl, že ji bude doprovázet na jejích cestách, aby povzbuzoval věřící, přijala jeho nabídku. Poté, co cestoval a pracoval po jejím boku osmnáct měsíců, se James (25) a Ellen (18) vzali 30. srpna 1846. James a Ellen, pouzí mladíci, zasvětili své životy studiu a kázání Současné pravdy, jak ji Bůh zjevoval, a spolu s dalšími průkopníky nakonec založili Církev adventistů sedmého dne“ (Lest We Forget, kap. 121, str. 225, odstavec 8).
Loughborough zachovává datum sňatku a ranou společnou práci: „30. srpna 1846 se slečna E. G. Harmonová a starší James White vzali a společně pracovali na šíření poselství. Během roku 1847 se jejich práce omezovala převážně na Maine a Massachusetts“ (The Great Second Advent Movement, str. 244, odst. 1).
Na počátku roku 1845 James White přijal a přijal za své Crosierův článek o nebeské svatyni: „Když se Ježíš 22. října 1844 nevrátil, Bůh podpořil jeho víru v prorocký výklad. Poté hledal porozumění ohledně proroctví. Na počátku roku 1845 přijal poselství napsané O. R. L. Crosierem a otištěné v Day Dawn, které odhalilo pravdu o nebeské svatyni.“ (Lest We Forget, kap. 121, str. 224, odstavec 7).
Vydavatelská činnost (1849–1862)
Steinwegův rozhovor s Jamesem Whitem zachycuje jeho vlastní vyprávění o jeho raném křtu v církvi Christian Connexion a o jeho dřívější lásce ke vzdělání více než ke Kristu: „V patnácti letech jsem byl pokřtěn v křesťanské církvi. Ve dvaceti letech jsem se ponořil do studia a učení ve škole. Miloval jsem tento svět více než Krista a uctíval jsem vzdělání místo Boha. Tamtéž, str. 15.“ (Lest We Forget, kap. 110, s. 200, odst. 12).
Loughborough zaznamenává ranou práci v Oswego ve státě New York: „V roce 1849 starší James White a jeho manželka působili v Oswego ve státě New York. Na těchto shromážděních se Hiram Patch a slečna Bensonová, kteří byli zasnoubeni, obrátili k Bohu a k současné pravdě“ (The Great Second Advent Movement, s. 225, odst. 2).
Steinweg shrnuje doktrinální příspěvky k sabatářskému adventistickému hnutí, které vedl nebo sdílel s hlavními průkopníky: „James White sehrál klíčovou roli ve vývoji a pochopení následujících základních biblických doktrín Církve adventistů sedmého dne: 1) prorocké potvrzení blížícího se druhého příchodu Ježíše; 2) podmíněná nesmrtelnost; 3) definice poselství tří andělů, zejména třetího, které zahrnuje dodržování soboty jako zkoušku, nedělní svátek jako znamení šelmy a důležitost toho, aby Boží lid dodržoval všechna přikázání; 4) předmilenní druhý příchod, doprovázený dvěma vzkříšeními – spravedlivých mrtvých při Ježíšově příchodu a nespravedlivých mrtvých po tisíci letech; 5) nauka o svatyni, včetně definice obětního beránka jako Satana; 6) křest pouze ponořením; a 7) obnovení prorockého daru“ (Lest We Forget, kap. 121, str. 225, ¶ 9).
Léta Generální konference (1862–1881)
V roce 1862, poté, co byla v roce 1860 formálně zorganizována vydavatelská činnost a byla založena Newyorská konference a několik státních konferencí, byla 21. května 1863 ustavena Generální konference adventistů sedmého dne. James White byl jejím vedoucím duchovním, sloužil tři samostatná funkční období jako prezident (1865–1867, 1869–1871, 1874–1880) a dohlížel na vydavatelské, zdravotní a vzdělávací instituce i během let opakovaných nemocí.
Steinweg zaznamenává následky jeho celoživotního přepracování: „Starší White trpěl po celá léta špatným zdravím. Trpěl poraněným kotníkem, zažívacími potížemi a mrtvicemi. Byl přepracovaný, přetížený a upřímně řečeno nezdrženlivý ve své velké horlivosti předkládat lidem Současnou pravdu. Jeho život byl předčasně ukončen během několika dní, když v roce 1881 onemocněl malárií“ (Lest We Forget, kap. 121, str. 226, odstavec 12).
Steinweg popisuje šíři jeho administrativního odkazu: „O kterém jiném člověku by se dalo říci, že byl klíčovým teologem při formování základních principů víry a praxe Církve adventistů sedmého dne; že ačkoli byl za svůj postoj v této věci napadán, dal rostoucímu hnutí formu a pevnost tím, že povzbuzoval a vedl církevní organizaci; že zasvětil svůj život založení celosvětových služeb v oblasti vydavatelství, zdraví a vzdělávání a že se zasadil o rozšíření misijního působení poselství tří andělů na západní pobřeží a do celého světa?“ (Lest We Forget, kap. 121, str. 226, odst. 13).
Smrt (1881)
Kniha Arthura Whitea Ellen G. White: The Lonely Years připravuje půdu pro smrt Jamese Whitea: „Tento svazek navazuje na příběh Ellen Whiteové v nejvýznamnějším období jejího působení – v době, kdy psala o životě Krista a zároveň se spolu se svým manželem Jamesem, předsedou Generální konference, věnovala vyčerpávající práci na letních shromážděních, která se stala pravidelnou letní aktivitou. Poslední roky života Jamese Whitea byly poznamenány pozoruhodnými úspěchy při budování církve a jejích institucí, a to i přes období, kdy byl omezen nemocí.“ (Ellen G. White: The Lonely Years 1876–1891, sv. 3, s. 10, odst. 1).
Arthur White zaznamenává bdění v sanatoriu 6. srpna 1881: „V příjemném odpoledni soboty 6. srpna se značný počet adventistů s vážnými tvářemi, kteří bydleli v Battle Creeku, shromáždil na pozemcích sanatoria a tísnil se v hale hlavní budovy. Přišli držet bdění za Jamese Whitea. Byli to jeho přátelé, ti, s nimiž pracoval, a členové církve, v níž působil jako pastor. Přišli s vědomím, že James White, který ležel v sanatoriu v kritickém stavu, se právě vážně zhoršil.“ (Ellen G. White: The Lonely Years 1876–1891, sv. 3, s. 168, odst. 1).
Arthur White zaznamenává pohřeb následující sobotu: „Pohřeb byl stanoven na sobotní odpoledne, pouhý týden po Jamesově smrti. Během toho týdne kleslo zdraví a síly Ellen Whiteové na historické minimum.“ (Ellen G. White: The Lonely Years 1876–1891, sv. 3, s. 173, odst. 2).
Spalding zdůrazňuje ztrátu pro rané adventistické hnutí: „V roce 1883 položil svůj život John N. Andrews, který statečně pracoval pro rozvíjející se věc v Evropě. Joseph H. Waggoner, který zaujal jeho místo, zemřel o šest let později. Mladší muži nahrazovali padlé veterány. Dva ze tří zakladatelů a několik jejich nejranějších pomocníků odešlo.“ (The Story of Adventist Light, str. 79, odst. 1).