Shrnutí
Ellen Gould Harmon Whiteová byla poslem Páně pro Církev adventistů sedmého dne, manželkou spoluzakladatele Jamese Whitea a prorockým hlasem, skrze který Bůh vedl rané sabatářské adventistické hnutí od roztroušené hrstky zklamaných milleristů v roce 1844 až k celosvětové církvi. Narodila se jako Ellen Gould Harmon v Gorhamu v Maine 26. listopadu 1827 a své první vidění měla v prosinci 1844 v Portlandu v Maine ve věku sedmnácti let. V následujících sedmdesáti letech měla přes dva tisíce vizí, napsala téměř čtyřicet knih a tisíce článků a spolu se svým manželem a Josephem Batesem vedla budování vydavatelské, zdravotní, vzdělávací a misijní infrastruktury adventistického hnutí. Zemřela v Elmshavenu poblíž St. Heleny v Kalifornii 16. července 1915 ve věku 87 let.
Raná léta a nehoda (1827–1840)
Ellen Whiteová ve svém rukopise Life Sketches (Náčrtky života) uvádí základní biografické údaje: „Ellen Gould Harmonová se narodila 26. listopadu 1827 v Gorhamu v okrese Cumberland v Maine. Několik let po jejím narození se rodina přestěhovala do Portlandu, kde strávila většinu svého raného života. Její otec, Robert Harmon, byl mužem uznávané integrity a vážným, oddaným křesťanem.“ (Rukopis Životních náčrtů, str. 1, odst. 1).
Stejný úvod pokračuje popisem pracovitosti a zbožnosti rodiny Harmonových v Nové Anglii: „Žili v skromných poměrech, ale byli pracovití, soběstační a zbožní. Charakteristické ctnosti, které proslavily dřívější domovy Nové Anglie – jako úcta k Bohu a respekt k rodičovské autoritě – byly vštěpovány brzy a pevně; a děti byly věrně vyučovány, jak poučkami, tak příkladem, těmto lekcím poctivosti a pilnosti“ (Rukopis Životních náčrtů, str. 1, odst. 2).
Ellenino rané dětství je popsáno ve stejném biografickém náčrtu: „U Ellen byl duševní i tělesný vývoj rychlý a bujný. Již jako dítě projevovala lásku ke studiu, bystrý vnímavost a dobrou paměť. Měla veselou, nadějnou povahu, ráda se stýkala s lidmi, byla odvážná, rozhodná a vytrvalá. Bylo jen přirozené, že ji rodiče sledovali se zvláštním zájmem a vkládali do její budoucnosti velké naděje. Avšak kvůli bolestivé nehodě, jejíž okolnosti jsou popsány jejími vlastními slovy v následující první kapitole, se tyto naděje zdály být zcela zmařeny“ (Rukopis Životních náčrtů, str. 2, odst. 1).
Nehoda v devíti letech – kámen hozený rozzlobeným spolužákem, když Ellen přecházela portlandskou louku – ji přivedla na pokraj smrti a trvale změnila směr jejího života. Její vlastní popis této události, zachovaný v knize Life Sketches of James White and Ellen G. White (1880), zaznamenává tento okamžik: „V devíti letech se mi stala nehoda, která ovlivnila celý můj život. V doprovodu své sestry dvojčete a jedné z našich spolužaček jsem v u přecházela náměstí ve městě Portland v Maine, když nás asi třináctiletá dívka, rovněž členka naší školy, rozzlobená kvůli nějaké maličkosti, pronásledovala a vyhrožovala, že nás uhodí. Naši rodiče nás učili, abychom se s nikým nehádali“ (Life Sketches of James White and Ellen G. White (vyd. z roku 1880), str. 131, odst. 1).
O svém raném přesvědčení v následujících dnech: „V té době jsem začala prosit Pána, aby mě připravil na smrt. Když naši rodinu navštěvovali křesťanští přátelé, ptali se mé matky, zda se mnou mluvila o smrti. Zaslechla jsem to a probudilo mě to. Toužila jsem stát se křesťankou a upřímně jsem se modlila za odpuštění svých hříchů. Cítila jsem, jak mě zaplavuje duševní pokoj, a milovala jsem každého, toužíc po tom, aby všem byly odpuštěny hříchy“ (Životní náčrtky Jamese Whitea a Ellen G. Whiteové (vyd. 1880), str. 132, odst. 4).
Trvalý dopad nehody popisuje jejími vlastními slovy: „Moje zdraví se zdálo být zcela zničeno. Dva roky jsem nemohla dýchat nosem a do školy jsem chodila jen zřídka. Zdálo se mi nemožné studovat a zapamatovat si to, co jsem se naučila.“ (Life Sketches of James White and Ellen G. White (vydání z roku 1880), str. 134, odst. 2).
Rukopis Life Sketches zaznamenává konečný konec jejího formálního školního vzdělávání: „Moji učitelé mi poradili, abych opustila školu a nepokračovala ve studiu, dokud se mé zdraví nezlepší“ (Life Sketches Manuscript, str. 10, odst. 1). A poslední pokus: „O tři roky později jsem se znovu pokusila získat vzdělání tím, že jsem nastoupila do semináře pro mladé dámy v Portlandu. Ale když jsem se pokusila obnovit studium, mé zdraví opět selhalo a bylo zřejmé, že pokud zůstanu ve škole, bude to na úkor mého života. Bylo to nejtěžší boj mého mládí, poddat se své slabosti“ (Rukopis Životních náčrtů, str. 10, odst. 2).
Přijetí adventního poselství (1840–1844)
Ellenina kniha Life Sketches zaznamenává dopad první návštěvy Williama Millera v Portlandu: „V březnu 1840 navštívil William Miller Portland v Maine a přednesl svůj první cyklus přednášek o druhém příchodu Krista. Tyto přednášky vyvolaly velký rozruch a křesťanský kostel na Casco Street, který pan Miller obsadil, byl den i noc přeplněný. Tyto shromáždění neprovázelo žádné bouřlivé vzrušení, ale mysl těch, kteří poslouchali jeho projevy, prostupovala hluboká vážnost.“ (Životní náčrtky Jamese Whitea a Ellen G. Whiteové (vydání z roku 1880), str. 136, odst. 3).
Steinwegova kniha Lest We Forget zaznamenává spasení, které Ellen zažila na metodistickém táborovém shromáždění v Buxtonu: „Ellen slyšela Williama Millera kázat v Portlandu v Maine. To léto se zúčastnila metodistického táborového shromáždění v Buxtonu v Maine, kde přijala spasení v Kristu a vstoupila do metodistické církve na zkušební dobu. Brzy si vydělávala peníze na nákup křesťanských knih a traktátů, aby mohla sdílet svou nově nalezenou víru“ (Lest We Forget, kap. 126, str. 239, odst. 9).
Steinweg také zaznamenává náboženský zápas, který následoval: „Ellenino srdce bylo tak slabé, že musela při práci sedět v posteli opřená o polštáře. Trápila ji nauka o věčně hořícím pekle. Její náboženská zkušenost se vyvíjela od zmatení nad metodistickou doktrínou ospravedlnění a posvěcení ( ) přes hlad a žízeň po plném spasení až po radost z obnoveného pochopení plánu spasení a svědectví ostatním mladým lidem o její radosti v Kristu a naději na Jeho brzký příchod“ (Lest We Forget, kap. 126, str. 239, odstavec 11).
První vidění (prosinec 1844) a začátek jejího působení
Steinwegova kniha Lest We Forget zaznamenává okamžik Ellenina prvního vidění: „Podzim, 22. října – Velké zklamání: Ellen byla nemocná tuberkulózou a krvácela z úst a téměř zemřela. V prosinci však v Portlandu v Maine měla své první vidění týkající se cesty adventistů do Božího města. Bylo jí teprve sedmnáct“ (Lest We Forget, kap. 126, s. 240, odst. 33).
Ellen Whiteová ve svém díle Early Writings zachytila podstatu této první vize. Arthur White ve svém prvním svazku biografie zaznamenal její slova o tomto okamžiku: „Zatímco jsem se modlila, sestoupila na mě Boží moc, jakou jsem nikdy předtím nezažila. Byla jsem obklopena vizí Boží slávy a zdálo se, že stoupám stále výš a výš nad zem, a bylo mi ukázáno něco z cesty adventistů do Svatého města.“ (Ellen G. White: The Early Years 1827–1862, sv. 1, str. 56, odst. 1).
Arthur White zaznamenává, rovněž z jejího vlastního dopisu Enochu Jacobsovi, který byl publikován v deníku Day-Star: „Jelikož mi Bůh ukázal cestu adventistů do Svatého města a bohatou odměnu, která bude dána těm, kdo čekají na návrat svého Pána ze svatby, je možná mou povinností poskytnout vám krátký náčrt toho, co mi Bůh zjevil. Drazí svatí musí projít mnoha zkouškami. Ale naše lehká utrpení, která trvají jen chvilku, nám přinášejí mnohem větší a věčnou odměnu“ (Ellen G. White: The Early Years 1827–1862, sv. 1, s. 56, odst. 3).
Její počáteční neochota a poslušnost jsou zaznamenány v biografii Arthura Whitea: „Několik dní a dlouho do noci se Ellen modlila, aby Bůh sňal toto břemeno z ní a vložil je na někoho, kdo je schopnější je nést. Ale slova anděla jí neustále zněla v uších“ (Ellen G. White: The Early Years 1827–1862, sv. 1, str. 63, odst. 4).
Její vlastní popis prvního veřejného shromáždění, na kterém sdílela své vidění, je zachován v knize Arthura Whitea: „Když jsem dokončila své poselství, ztratila jsem hlas, dokud jsem znovu nestála před lidmi, kdy se totéž podivuhodné uzdravení opakovalo. Cítila jsem neustálou jistotu, že činím Boží vůli, a viděla jsem zřetelné výsledky svých snah.“ (Ellen G. White: The Early Years 1827–1862, sv. 1, str. 65, odst. 6).
Brzy poté následovala první cesta po východním Maine, na které ji doprovázeli William a Sarah Jordanovi: „Jordanovi jeli na saních sto mil do Orringtonu u řeky Penobscot.“ (Ellen G. White: The Early Years 1827–1862, sv. 1, str. 69, odst. 5).
Právě v Orringtonu se Ellen Harmonová během této cesty poprvé setkala s Jamesem Whitem. Arthur White zaznamenává: „Začala svou práci povzbuzování věřících a boje proti fanatismu, práci , která měla pokračovat i v následujících dvou letech. O svých zážitcích z tohoto období napsala“ (Ellen G. White: The Early Years 1827–1862, sv. 1, str. 71, odst. 1).
Svatba s Jamesem Whitem (1846)
Loughborough zaznamenává sňatek z 30. srpna 1846: „30. srpna 1846 se slečna E. G. Harmonová a starší James White vzali a společně pracovali na šíření poselství. V roce 1847 se jejich činnost omezovala převážně na Maine a Massachusetts“ (The Great Second Advent Movement, str. 244, odst. 1).
Steinweg zaznamenává tuto událost: „Poté, co cestovali a pracovali po jejím boku osmnáct měsíců, se James (25) a Ellen (18) vzali 30. srpna 1846. James a Ellen, pouzí mladíci, zasvětili své životy studiu a kázání Současné pravdy, jak ji Bůh zjevil, a spolu s dalšími průkopníky nakonec založili Církev adventistů sedmého dne“ (Lest We Forget, kap. 121, str. 225, odst. 8).
Dlouhá služba (1846–1881)
Během následujících třiceti pěti let Ellen Whiteová sloužila prostřednictvím vizí, svědectví, knih a cest – nejprve po severovýchodě, poté po středozápadě a nakonec po pobřeží Tichého oceánu – po boku svého manžela. Rukopis Life Sketches zaznamenává jeden z mnoha případů uzdravení v těch raných letech, případ bratra W. H. Hydea: „V té době byl bratr W. H. Hyde velmi nemocný a trpěl úplavicí. Jeho příznaky byly alarmující a lékař prohlásil jeho případ za téměř beznadějný. Navštívili jsme ho a modlili se s ním, ale on se dostal pod vliv určitých fanatických osob, které hanobily naši věc. Chtěli jsme ho z jejich středu odstranit a prosili jsme Pána, aby mu dal sílu opustit to místo.“ (Rukopis Životních náčrtů, str. 100, odst. 1).
O výsledku: „Bratr Hyde se okamžitě oblékl a vyšel z místnosti, chválil Boha a na jeho tváři zářilo nebeské světlo. Jeho uzdravení bylo úplné a trvalé.“ (Life Sketches Manuscript, str. 100, odst. 4).
Kniha Arthura Whitea Ellen G. White: The Lonely Years připravuje půdu pro dlouhé vdovství, které začalo v roce 1881: „Tento svazek navazuje na příběh Ellen Whiteové v nejlepším období jejího působení – v době, kdy psala o životě Krista a také se spolu se svým manželem Jamesem, předsedou Generální konference, věnovala vyčerpávající práci na letních shromážděních, která se stala pravidelnou letní aktivitou.“ (Ellen G. White: The Lonely Years 1876–1891, sv. 3, str. 10, odst. 1).
Poslední léta a smrt (1881–1915)
Po smrti svého manžela v roce 1881 pokračovala Ellen Whiteová ve své službě dalších třicet čtyři let, včetně devítiletého období misijní služby v Austrálii (1891–1900). Svá poslední léta strávila v Elmshavenu poblíž St. Heleny v Kalifornii.
Arthur White zaznamenal poslední týdny. 27. června 1915 přišli starší Starr a jeho manželka, aby se rozloučili, a ona na jejich pozdravy odpověděla ujištěním, že vkládá svou důvěru v Pána : „Pán pro mě vše zařídil a vedl, a já v něj vkládám svou důvěru. On ví, kdy to všechno skončí.“ (Ellen G. White: The Later Elmshaven Years, sv. 6, str. 430, odst. 7).
Na ujištění manželů Starrů, že se s ní setkají v Božím království, odpověděla: „Ó, ano“ (Ellen G. White: The Later Elmshaven Years, sv. 6, str. 430, odst. 9). A dodala: „Zdá se to téměř příliš dobré, aby to byla pravda, ale je to pravda!“ (Ellen G. White: The Later Elmshaven Years, sv. 6, str. 430, odst. 9).
Její poslední zaznamenaná slova zazněla v pátek 9. července ráno, kdy se natolik vzpamatovala, že mohla promluvit ke svému synovi W. C. Whiteovi a své společnici Sara McEnterferové: „Vím, v koho jsem uvěřila.“ (Ellen G. White: The Later Elmshaven Years, sv. 6, str. 431, odst. 2).
Arthur White zaznamenává okamžik její smrti o sedm dní později: „Následující den, v pátek 16. července, kolem druhé hodiny odpoledne sestry poznaly, že konec je velmi blízko, a zavolaly W. C. Whitea a jeho ženu May. Ti spěchali do domova a do jejího pokoje. Jak se její dech zklidňoval, byli uvědoměni i ostatní a po jednom či po dvou se scházeli v pokoji ve druhém patře.“ (Ellen G. White: The Later Elmshaven Years, sv. 6, str. 431, odst. 4).
Průběh její poslední hodiny je přesně zaznamenán: „Ráno bylo dýchání Ellen Whiteové měřeno na padesát dechů za minutu, ale ve tři hodiny to bylo třicet osm; ve tři dvacet to bylo osmnáct a o chvíli později jen deset. Pak se její dýchání zpomalilo a stalo se nepravidelným, až se bez jediného záchvěvu zastavilo. Byly tři čtyřicet. Nikdo v místnosti se několik minut ani nepohnul, protože si mysleli, že se možná ještě jednou nadechne. Ale nestalo se tak“ (Ellen G. White: The Later Elmshaven Years, sv. 6, str. 431, odst. 5).
Zpráva o její smrti se šířila rychle: „V pozdním pátečním odpoledni 16. července 1915 se telegrafními dráty po celé zemi roznesla zpráva, že Ellen G. Whiteová, posel Páně, odpočívá v pokoji. Prostřednictvím telefonu a telegrafu se zpráva dostala do mnoha sborů včas, aby mohla být oznámena v sobotu ráno. Pro veřejný tisk to znamenalo, že je třeba vydat články a fotografie, aby se o tom dozvěděl celý svět. Zpravodajské články byly připraveny předem a čekaly na zveřejnění zprávy o její smrti“ (Ellen G. White: The Later Elmshaven Years, sv. 6, str. 432, odst. 1).
Byla pohřbena vedle svého manžela Jamese Whitea na hřbitově Oak Hill v Battle Creeku v Michiganu.