Shrnutí
John Byington byl metodistický kazatel putující po severní části státu New York, který se po svých čtyřiapadesáti letech stal adventistou dodržujícím sobotu; o jedenáct let později, když James White z osobních důvodů odmítl tuto funkci, byl Byington zvolen prvním předsedou Generální konference adventistů sedmého dne na jejím zakládajícím zasedání v květnu 1863. Byl aktivním abolicionistou a agentem Podzemní železnice v metodistických letech, postavil první adventistický sborový dům v New Yorku, přestěhoval svou rodinu do Michiganu, aby pracoval po boku manželů Whiteových, a strávil dalších třicet let na kazatelském okruhu v Michiganu a severní Indianě až do své smrti ve věku 89 let.
Raná léta a metodistické kněžství (1798–1843)
Sborník Adventist Pioneer Library s názvem Lest We Forget podrobně zaznamenává Byingtonovy začátky. O jeho rodišti a rodičích: „Narodil se 8. října 1798 jako šesté z deseti dětí pana a paní Justusových Byingtonových z Hinesburgu ve Vermontu“ (Lest We Forget, kap. 26, s. 56, odst. 3). LWF v tomtéž odstavci dodává, že „velká část jeho odhodlání a morální odvahy se odráží v celoživotním díle jeho syna“ (Lest We Forget, kap. 26, s. 56, odst. 3). Stejná kapitola zaznamenává další etapu: „John byl pokřtěn v metodistické církvi krátce po svých sedmnáctých narozeninách. Zanedlouho se stal jedním z církevních vůdců a získal oprávnění kázání jako laik, tehdy nazývaný „Exhorter“. Jako putovní pastor si vydělával na živobytí, jezdil na koni a kázal, navštěvoval domovy potřebných ve svém okrsku“ (Lest We Forget, kap. 26, s. 56, odst. 4). Zhoršení zdravotního stavu ve věku jednadvaceti let ho na tři roky zavedlo do New Havenu v Connecticutu, než se vrátil do Vermontu a na okruh; „půda, pluh a kázání na okruhu jsou pro mě a mé“ (Lest We Forget, kap. 26, s. 56, odstavec 5).
Oženil se dvakrát. Lest We Forget zaznamenává: „Oženil se s Mary Ferrisovou ve Vermontu a jejich první dítě, Caroline, se narodilo v roce 1828. Po Maryině smrti se John přestěhoval do Buck’s Bridge v New Yorku. Tam se v roce 1830 oženil s Catharine Newtonovou z Vermontu“ (Lest We Forget, kap. 24, s. 53, odst. 2). O přestěhování do severní části státu New York a jeho roli v místním metodistickém sboru: „Po přestěhování do Buck’s Bridge, nedaleko řeky Svatého Vavřince v severozápadní části státu New York, pomáhal kolem roku 1837 stavět modlitebnu pro metodistickou církev. Otroctví se stalo významným tématem v metodistických církvích a ještě významnějším tématem pro Johna Byingtona“ (Lest We Forget, kap. 26, str. 56, odstavec 6).
Aktivista proti otroctví
Douglassova kniha Advent Pioneers shrnuje Byingtonovo desetiletí boje proti otroctví: „John Byington byl metodistickým kazatelem na cestách, než se stal kazatelem Církve adventistů sedmého dne. Byl také energickým odpůrcem otroctví a jeho dům prý sloužil jako stanice na staré podzemní železnici, která poskytovala útočiště otrokům, kteří uprchli z Jihu a hledali svobodu“ (Advent Pioneers Biographical Sketches and Pictures, str. 8, odst. 2). LWF zaznamenává jeho postoj z kazatelny jeho vlastními slovy: „Otroctví je hanebnost. Je to hřích. Zavazme se, že využijeme všech legálních prostředků, které máme k dispozici, kázáním, modlitbami a hlasováním proti této nekřesťanské instituci“ (Lest We Forget, kap. 26, str. 56, odst. 6).
Přijetí soboty (1844–1852)
Byington slyšel kázání milleritů z roku 1844, ale nepřijal ani datum, ani v té době adventní poselství. Kniha Lest We Forget zaznamenává: „V roce 1844 Byington vyslechl kázání o brzkém příchodu Krista. Přednášky Williama Millera rozvířily celou jeho komunitu v . Sám se důkladně zabýval studiem proroctví, ale některým bodům nerozuměl. Jelikož byl opatrný člověk, nové teorie přijímal pomalu“ (Lest We Forget, kap. 26, str. 57, odstavec 7). Rozhodnutí přišlo o osm let později, v den pohřbu jeho dcery: „O osm let později, v roce 1852, mu H. W. Lawrence dal výtisk časopisu Review and Herald obsahující články o sobotě sedmého dne. 20. března 1852, v den pohřbu jeho patnáctileté dcery Terezy, se rozhodl dodržovat sedmý den. 3. července G. W. Holt pokřtil Johna a Catharine a dvě z jejich starších dětí v řece Grasse poblíž Buck’s Bridge v New Yorku“ (Lest We Forget, kap. 26, s. 57, odst. 7). Douglass přidává širší souvislosti: „Poselství Církve adventistů sedmého dne přijal až po padesátce. Poté se stal energickým kazatelem pravdy. Pomohl zorganizovat jednu z prvních církví adventistů sedmého dne v Buck’s Bridge ve státě New York“ (Advent Pioneers Biographical Sketches and Pictures, str. 8, odst. 2).
Dům v Buck’s Bridge se brzy stal centrem pro adventisty sabataristy z Vermontu a New Yorku. Kniha Lest We Forget zaznamenává podrobnosti o práci jeho manželky: „Adventisté z Vermontu a New Yorku se často scházeli v Buck’s Bridge. Jednoho roku Catharine utkala na svém tkalcovském stavu dlouhé pásy látky a poté je sešila dohromady, aby vytvořila stan, ve kterém se mohli scházet“ (Lest We Forget, kap. 24, str. 53, odstavec 3).
Budování sabatářského hnutí (1855–1858)
V roce 1855 postavil Byington první adventistický sborový dům v New Yorku, sousedící s metodistickým kostelem, který postavil dříve. Kniha Lest We Forget zaznamenává sled událostí a následný přesun: „V roce 1855 John pomohl postavit první kostel Církve adventistů sedmého dne, sousedící s metodistickým kostelem, který postavil. Poté, co prokázal vůdčí schopnosti v Buck’s Bridge, pozvali James a Ellen Whiteovi Byingtonovy v roce 1858 do Battle Creeku, aby tam pomáhali s prací. Koupil farmu v Newtonu poblíž Battle Creeku v Michiganu a poté tam přivedl svou rodinu. Mezi cestami, na nichž sloužil rozptýleným stádu, se vracel, aby se staral o farmu“ (Lest We Forget, kap. 26, s. 57, odst. 8). Douglass uvádí rok stěhování a rčení, které se k němu váže: „V roce 1857 se John Byington přestěhoval z New Yorku do Michiganu. Věnoval se evangelizační práci a křižoval zemi s koňským povozem. Lidé říkali: ‚Nikdo nezná Michigan tak jako John Byington‘“ (Advent Pioneers Biographical Sketches and Pictures, str. 8, odst. 8).
První předseda Generální konference (1863–1865)
Otázka formální organizace církve rozdělovala adventisty dodržující sobotu po celá léta. Kniha Lest We Forget zaznamenává jak odpor proti organizaci, tak důvod, proč James White odstoupil: „Mnozí věřící byli pevně přesvědčeni, že církev by neměla být organizována, protože by se tím stala podobnou církvím, z nichž vzešli. James White, který byl vůdčí osobností hnutí za organizaci, cítil, že jeho práci se dostalo dostatečného odporu, aby bylo jeho působení v úřadu předsedy obtížné a s velkou pravděpodobností neúčinné. John Byington, často nazývaný otec Byington, přijal předsednictví první Generální konference, která se konala 20.–23. května 1863, poté, co James tuto funkci odmítl“ (Lest We Forget, kap. 26, str. 57, odst. 9).
Úvodní věty 26. kapitoly knihy LWF vysvětlují, proč byl Byington tou správnou volbou pro funkci zakládajícího předsedy: „Příběh Johna Byingtona je pozoruhodný, nikoli proto, že by nějaká doktrína měla svůj původ v něm, ani kvůli nějaké roli, kterou sehrál při velkém zklamání. Jeho příběh je pozoruhodný výhradně díky mnoha způsobům, jakými se staral o duchovní a fyzické potřeby církve, a to jak jako organizace, tak i jejích jednotlivých členů“ (Lest We Forget, kap. 26, str. 56, odstavec 2).
Putovní kazatel v Michiganu (1857–1886)
Byingtonova dvě jednoletá funkční období jako předsedy Generální konference (1863–1865) skončila, aniž by přestal s putovním kázáním. Kniha Lest We Forget zaznamenává: „V Michiganu působil dalších dvacet dva let. Často ho doprovázela jeho Catharine. Tyto cesty ho zavedly do Port Huronu a Saginawu na východě a na sever až do Muskegonu na západě. Tyto pastorační cesty nebyly jen sobotními shromážděními, ale každodenním stykem s lidmi. Jedl s nimi a modlil se s nimi, a když ho pozvali, spal v jejich domech“ (Lest We Forget, kap. 26, s. 58, odst. 10).
Po smrti Catharine v roce 1885 pokračoval starý kazatel ve svých cestách. Kniha Lest We Forget zaznamenává jeho předsevzetí a poslední zápisy v deníku: „Po smrti své ženy pokračoval v návštěvách a nikdy neztratil svou lásku k mladým lidem. „Musím krmit jehňata stáda,“ napsal. Jednou, když se nemohl zúčastnit modlitebního setkání, poslal jim vzkaz na malém kousku modrého papíru: „Řekněte, ó řekněte jim, ať opustí svět a přijdou ke svému Spasiteli!“ V pátek 3. prosince 1886 napsal: „Toto je den útěchy a pokoje. Cítil jsem, že mám mnoho hříchů; prosil jsem o milost Spasitele a nalezl jsem ji, a rád bych všem zvěstoval Jeho milosrdenství.“ (Lest We Forget, kap. 26, str. 58, odstavec 11).
Smrt
Douglassova kniha Advent Pioneers zaznamenává data, která ohraničují Byingtonův život, v jediném řádku: „PRVNÍ PŘEDSEDA VŠEOBECNÉ KONFERENCE 8. října 1798 – 7. ledna 1887“ (Advent Pioneers Biographical Sketches and Pictures, str. 8, odst. 1).
Přežil Josepha Batese a většinu generace milleritů, která se v 40. letech 19. století shromáždila kolem manželů Whiteových, a za svého života viděl, jak se malé dílo v Battle Creeku z 50. let 19. století rozrostlo v organizovanou denominaci s kongregacemi po celém Michiganu i mimo něj.