Shrnutí
Arthur Grosvenor Daniells sloužil dvacet jedna let (1901–1922) jako prezident (a po reorganizaci v roce 1901 jako předseda Výboru Generální konference) Církve adventistů sedmého dne – což je nejdelší funkční období v historii této denominace. Vedl církev během přelomové reorganizace v roce 1901, přesunu z Battle Creeku do Takoma Parku (1903), bolestivého sporu s Johnem Harveyem Kelloggem (1902–1907), založení Loma Lindy (1905) a Washington Foreign Mission Seminary a velkého rozmachu adventistické misijní práce na počátku dvacátého století. Narodil se 28. září 1858 ve West Union v Iowě a v deseti letech byl pokřtěn Georgem I. Butlerem, v osmnácti letech se oženil s Mary Hoytovou, v roce 1878 působil jako správce stanového tábora u R. M. Kilgorea v Texasu (kde on a Mary pracovali po boku stárnoucích Jamese a Ellen Whiteových), od roku 1886 byl průkopníkem adventistické práce na Novém Zélandu a v Austrálii, v roce 1900 se vrátil do Ameriky a na zasedání v Battle Creeku v roce 1901 byl zvolen do čela Generální konference. Zemřel v Takoma Parku v Marylandu 22. března 1935. Během svého působení byl neochvějným obhájcem prorockého daru Ellen Whiteové a autorem apologetického díla The Abiding Gift of Prophecy (1936).
Z sirotčince v Iowě na Battle Creek College (1858–1875)
Podle článku Benjamina McArthura v Encyklopedii adventistů sedmého dne se A. G. Daniells narodil 28. září 1858 ve West Union v Iowě jako syn Thomase Grosvenora Daniellse a Mary McQuillan Daniellsové. Jeho otec, kameník a lékař z pohraničí narozený ve Vermontu, sloužil v občanské válce jako člen iowského pluku „Graybeards“ pro muže starší čtyřiceti pěti let a zemřel v táboře na jednu z vyčerpávajících nemocí. Jeho vdova Mary umístila Arthura a jeho mladší sourozence, dvojčata Jesseho a Charlese, do sirotčince; její sňatek s Rememberencem Lippincottem v roce 1867 vrátil dětem domácí prostředí. Mary přijala adventismus díky působení laického evangelisty Dana Shiremana a Arthur byl ve věku deseti let pokřtěn předsedou Iowské konference Georgem I. Butlerem. Po jednom roce na Battle Creek College – jediném formálním vysokoškolském roce v jeho životě – jeho vzdělání ukončila nemoc.
Texas, rodina Whiteových a muly (1876–1881)
V roce 1876 se Arthur oženil s Mary Ellen Hoytovou v neobvyklém věku osmnácti let. V roce 1878, po zážitku na cestě do školy, který přirovnal k „damašské cestě“, se odvrátil od školní lavice k duchovní službě a odešel do Texasu jako správce stanů pro evangelistu R. M. Kilgorea. Tam měli Daniellovi za úkol pomáhat stárnoucím a nemocným Jamesovi a Ellen Whiteovým: Mary sloužila jako kuchařka, Arthur pomáhal Jamesovi se vším, co potřeboval.
Dopis Ellen Whiteové z roku 1878 zaznamenává slavnou událost, při které mladý Daniells shromáždil uprchlé muly Whiteových: „Hned jak jste odešli, dostala se k nám zpráva, že muly byly nalezeny. Bratr Daniells je k nám přivedl“ (Letters and Manuscripts, sv. 3, dopis 64, 1878, odst. 1).
Nový Zéland a Austrálie (1886–1900)
V roce 1886 přijali Daniellsovi povolání do Nového Zélandu. James R. Nix ve své knize Passion, Purpose & Power zaznamenává Daniellsova pozdější slova: „Naše práce v Austrálii začala v roce 1885, kdy na toto pole přišli pastoři [Stephen N.] Haskell, [John O.] Corliss a [M. C.] Israel, stejně jako bratři Henry Scott a William Arnold“ (Passion, Purpose & Power, str. 186, odst. 1).
Podle ESDA strávili manželé Daniellsovi čtyři a půl roku jako průkopníci na Novém Zélandu (hlavně na Severním ostrově – v Aucklandu, Napieru, Kaeo a Wellingtonu) a v roce 1891 se přestěhovali do Austrálie, kde byl Arthur na naléhání Ellen Whiteové zvolen předsedou konference. Spolu s ní, W. C. Whitem a W. W. Prescottem byl hlavním architektem školy Avondale, která byla otevřena v dubnu 1897.
Ellen Whiteová ve své knize Ellen G. White in Australia zaznamenává krizi mezi McCullaghem a Hawkinsem z roku 1894 v Adelaide a roli, kterou při jejím řešení sehrál Daniells: „Bratři Daniells a Colcord okamžitě odjeli do Adelaide, kde narazili na odhodlanou vzpouru. Když dorazili, bratři McCullagh a Hawkins s nimi odmítli hovořit. Vyhlásili schůzku na nedělní večer a požádali bratra Daniellse, aby ten samý večer promluvil ve stanu. Ten to odmítl a místo toho šel poslouchat je“ (Ellen G. White in Australia, str. 311, odst. 5).
Reorganizace Generální konference v roce 1901
Podle ESDA se Daniells v roce 1900 vrátil do Ameriky přes Jižní Afriku a Evropu a na podzim téhož roku dorazil do New Yorku. Na zasedání Generální konference v dubnu 1901 v Battle Creeku byl s výraznou podporou Ellen Whiteové zvolen předsedou nového výboru Generální konference – fakticky nejvyšším představitelem církve – a řídil reorganizaci, která zavedla úroveň svazových konferencí mezi Generální konferencí a místními konferencemi. John Harvey Kellogg navrhl jeho jméno; A. T. Jones návrh podpořil.
Zpráva A. T. Jonese v časopise Review and Herald ze 14. května 1901 zaznamenala atmosféru valné hromady v Indianapolisu, které Daniells předsedal o několik týdnů později: „Zasedání začalo v pátek večer kázáním staršího Daniellse na základě výstižných slov z Jozue 3:5; 4:24“ (Review and Herald, 14. května 1901, s. 316, odst. 4).
Přestěhování z Battle Creeku do Washingtonu (1902–1903)
Sanatorium v Battle Creeku shořelo 18. února 1902; tiskárna Review and Herald následovala o deset měsíců později. Ellen Whiteová ve své knize Svědectví pro církev, sv. 8, zaznamenala svou radu Daniellsovi proti přestavbě v Battle Creeku, napsanou před požáry: „Dostala jsem dopis od staršího Daniellse ohledně přístavby další budovy k kanceláři Review and Herald. Moje odpověď zní: Ne, ne, ne. Místo toho, abyste k již postaveným budovám něco přistavovali, očistěte kancelář od odpadu satanského původu a získáte tak prostor ve všech směrech“ (Svědectví pro církev, sv. 8, str. 90, odst. 3).
Její reakce po požáru redakce časopisu Review: „Dnes jsem obdržela dopis od staršího Daniellse ohledně zničení redakce časopisu Review požárem. Jsem velmi smutná, když pomyslím na tu obrovskou ztrátu pro naše dílo. Vím, že to musí být velmi těžké období pro bratry, kteří mají na starosti tuto práci, i pro zaměstnance kanceláře. Trpím spolu se všemi, kdo trpí. Tato smutná zpráva mě však nepřekvapila, neboť v nočních vizích jsem viděla anděla stojícího s mečem jako z ohně, který se tyčil nad Battle Creekem“ (Testimonies for the Church, sv. 8, str. 97, odst. 1).
Podle ESDA vedl Daniells církev do nového sídla v Takoma Parku v Marylandu, přičemž k samotnému stěhování došlo v srpnu 1903. Dopis Ellen Whiteové z roku 1904 adresovaný W. W. Prescottovi potvrzuje božské pověření: „Jste tam, kde vás Pán chce mít. Starší [A. G.] Daniells a vy nesmíte být zatíženi příliš mnoha břemeny. Washington byl dost dlouho zanedbáván. Nyní je třeba tam vykonat rozhodné dílo. Pán dá sílu a milost“ (Ministry to the Cities, str. 161, odst. 4).
Konflikt mezi Daniellsem a Kelloggem a obhajoba knihy The Living Temple (1902–1907)
Podle ESDA se požáry v Battle Creeku protnuly s ambiciózními plány Johna Harveyho Kellogga na přestavbu sanatoria a vydání knihy The Living Temple. W. W. Prescott přesvědčil Daniellse, že Kelloggův rukopis potřebuje revizi; výsledná konfrontace mezi Daniellsem a Kelloggem trvala od podzimu 1902 do roku 1907 a skončila Kelloggovým odchodem z denominace v roce . Díky tomu svědectví Ellen Whiteové (která se Kellogg zpočátku snažil použít proti Daniellsovi) nakonec potvrdila Daniellsův postoj „bez dluhu“ a odmítnutí panteistické teologie knihy The Living Temple.
Dopis Ellen Whiteové Daniellsovi a Prescottovi během tohoto konfliktu: „Posílám vám toto, moji bratři [A. G. Daniells a W. W. Prescott], abyste to předali dalším. Ti, kdo jdou hlásat pravdu, budou požehnáni Tím, který jim dal břemeno hlásání této pravdy“ (Ministry to the Cities, str. 109, odst. 2).
Obránkyně Ducha proroctví
Dopis Ellen Whiteové z 19. února 1908 adresovaný W. C. Whiteovi (uchovaný ve Selected Messages, sv. 3) zaznamenává její vlastní povědomí o Daniellsově váhání sepsat rozsáhlou knihu o prorockém daru: „Od včerejška, kdy jsem ti poslala dopis, jsem našla tvůj dopis z 22. prosince. V něm mi píšeš, že už celé dva roky povzbuzuješ staršího Daniellse, aby připravil knihu o Duchu proroctví, ale neřekl jsi mi, jak na tyto žádosti reaguje“ (Selected Messages, sv. 3, str. 453, odst. 4).
Kniha, k jejímuž napsání ho Ellen Whiteová naléhavě vybízela, trvala dalších dvacet osm let; Daniells ji nakonec napsal pod názvem The Abiding Gift of Prophecy (Trvalý dar proroctví) a dočkal se jejího vydání v roce 1936, rok po své smrti. Publikace Ellen G. White Estate s názvem Judged by the Gospel zachycuje Daniellsův zralý postoj k prorockému daru – že by učil ostatní, aby „začali od počátku tohoto hnutí. V té době se tomuto člověku dostalo daru a zároveň přišlo toto hnutí trojitého poselství. Obě události se odehrály ve stejném roce. Tento dar byl při rozvoji tohoto hnutí uplatňován soustavně a mocně. Oba byly neoddělitelně spojeny a prostřednictvím tohoto daru byly po celých sedmdesát let poskytovány pokyny týkající se všech fází tohoto hnutí“ (Judged by the Gospel, str. 403, odst. 1).
Pozdější léta a smrt (1922–1935)
Podle ESDA Daniells v roce 1922 po jednadvaceti letech odstoupil z předsednictví Generální konference, odmítl sloužit šesté funkční období a byl zvolen jedním z prvních generálních tajemníků pro misijní práci. V průběhu 20. a 30. let se soustředil na profesní rozvoj duchovních, pomohl založit Teologický seminář Církve adventistů sedmého dne v Takoma Parku a své poslední roky věnoval knize The Abiding Gift of Prophecy. Zemřel v Takoma Parku 22. března 1935 ve věku 77 let a je pohřben na hřbitově Oak Hill v Battle Creeku vedle zakladatelů. Mary ho přežila o devět let a zemřela v roce 1944.