Varovný životopis — Věrný průkopník, který nevydržel až do konce
Téměř padesát let byl Ludwig Richard Conradi nejvýznamnějším pracovníkem Církve adventistů sedmého dne v Evropě – průkopníkem misí v Německu, Rusku a Hamburku; zakladatelem hamburského nakladatelství a výcvikové školy ve Friedensau; viceprezidentem Generální konference; mužem, o kterém Ellen Whiteová v roce 1883 prohlásila, že je „v práci naprosto oddaný“ (4LtMs, Ms 5, 1883, odst. 13). Na sklonku svého života, v květnu 1932, však Conradi formálně přerušil své vazby s Církví adventistů sedmého dne, zavrhl prorocký dar Ellen Whiteové a připojil se k baptistům sedmého dne. Jeho pozdní příklad není třeba následovat. Jeho odpadlictví je zde zaznamenáno, aby čtenář mohl rozlišit raného pracovníka, který budoval dílo, od pozdějšího muže, který se obrátil proti Duchu proroctví, jímž byla vedena jeho raná práce.
Shrnutí
Conradi se narodil v roce 1856 v německém Karlsruhe, v mládí emigroval do Ameriky, pracoval jako zemědělský dělník v Iowě, v roce 1878 konvertoval k adventismu, studoval na Battle Creek College a v roce 1885 byl vyslán do středoevropského pole. V následujících třiceti letech se stal průkopníkem adventistické práce v Rusku (první adventistický sbor v říši byl založen v Berdebulatu v roce 1886), strávil pět týdnů ve vězení se svým kolegou G. Perkem v Perekopu, v roce 1889 založil hamburskou misii, vydával časopisy Herold der Wahrheit a Zions-Wächter, v roce 1901 zorganizoval Evropskou generální konferenci a v roce 1909 Evropskou divizi a působil jako jeden z předních správců misie církve. Od roku 1918 působil jako viceprezident Generální konference, ale jeho v roce 1931 zveřejněné pochybnosti ohledně poselství o svatyni a autority Ellen Whiteové vedly k rozchodu; v květnu 1932 podal rezignaci a byl znovu pokřtěn v Církvi baptistů sedmého dne. Zemřel v roce 1939.
Od farmáře v Iowě k evropskému průkopníkovi (1856–1886)
Loughboroughova kniha Great Second Advent Movement zaznamenává začátek jeho evropské kariéry: „V roce 1885 opustil starší L. R. Conradi Ameriku a vydal se do středoevropského pole, aby působil mezi Němci“ (The Great Second Advent Movement, str. 409, odst. 2). Stejný odstavec zaznamenává založení prvního ruského adventistického sboru: „28. června 1886 opustil Basilej a odjel na Krym v Rusku. Zde se spolu se starším Perkem vydal do Berdebulatu, kde byly pokřtěny dvě sestry a byla založena církev s devatenácti členy, což byla první církev adventistů sedmého dne v Rusku“ (The Great Second Advent Movement, str. 409, odst. 2).
Po založení krymské církve téměř okamžitě následovalo ruské pronásledování. Ve stejné kapitole Loughborough píše: „Ihned poté byli starší Conradi a Perk zatčeni za učení v rozporu s ortodoxní vírou a byli na pět týdnů uvězněni v Perekopu. Po svém propuštění (díky zásahu velvyslance Spojených států) navštívil starší Conradi východní Rusko a poté se vrátil do Švýcarska“ (The Great Second Advent Movement, str. 409, odst. 3).
Hamburk, Friedensau a německá práce (1889–1918)
Loughboroughova kniha The Great Second Advent Movement zaznamenává založení hamburské misie: „V květnu 1889 zahájil starší Conradi misijní práci v německém Hamburku a během velmi krátké doby byla zřízena škola pro přípravu pracovníků. Následujícího října byla zorganizována sobotní škola s dvaceti osmi členy. Právě v tomto roce navštívil misii starší Haskell a byla zorganizována církev s dvaceti členy a zřízena knihovna“ (The Great Second Advent Movement, str. 410, odst. 1).
Loughborough cituje Conradiho vlastní zprávu o německo-ruské práci na konci roku 1895: „Od 1. ledna 1895 vstoupilo do terénu dvanáct nových evangelizátorů. V červnu 1895 zpráva uváděla padesátiprocentní nárůst prodeje. V současné době se věnuje zvláštní úsilí našemu německému časopisu Harold der Wahrheit“ (The Great Second Advent Movement, str. 412, odst. 5).
Podpora Ellen Whiteové pro jeho ranou práci
Rukopis Ellen Whiteové z roku 1883 – napsaný poté, co vyslechla Conradovo vystoupení na Generální konferenci na samém počátku jeho služby v denominaci – zachycuje její osobní pochvalu: „Když jsem poslouchala svědectví bratra [L. R.] Conradiho, pochopila jsem, proč je tak úspěšný. V práci byl naprosto upřímný. Vrhne se do ní, jako by chtěl něco dokázat. Úspěch nepřináší pouze schopnost, ačkoli posvěcený talent a schopnost jsou jako vybroušené nástroje v rukou Božích; je to naprostá vážnost v práci“ (Letters and Manuscripts, sv. 4, rukopis 5, 1883, odst. 13).
O dva roky později, když byla ve Švýcarsku, Ellen White naléhala, aby se Conradi připojil k práci v Basileji: „Doufám, že bratr Conradi přijede na chvíli pracovat s bratrem Ertzenbergerem. Až přijede, budeme mít zde v Basileji shromáždění; a věřím, že duše přijmou pravdu“ (Letters and Manuscripts, sv. 4, dopis 38, 1885, odst. 17).
V roce 1886 zaznamenala jeho skutečný příjezd a jeho misijní záměr směřující do Ruska: „Bratr Conradi je nyní zde a uvažuje o brzké návštěvě Ruska, neboť tam již čtením vzbudil hluboký zájem. Jsem ráda, že bratr Conradi přišel, neboť je úspěšným pracovníkem mezi Němci. Poté, co stráví několik měsíců v Rusku, hodlá se vrátit do Basileje a pracovat zde, dá-li Bůh“ (Letters and Manuscripts, sv. 4, dopis 29, 1886, odst. 6).
Ve stejném roce Ellen White zaznamenala jejich společné kázání v Lausanne: „V sobotu dopoledne jsem poprvé promluvila v Lausanne, následovali mě dva tlumočníci, bratr Bourdeau a bratr Conradi. Po kázání jsme měli vynikající společenské setkání. Čtyři lidé vydali svědectví, že dodržují svou první sobotu“ (Letters and Manuscripts, sv. 4, dopis 7, 1886, odst. 17).
Záznam z roku 1887 z Vohwinkelu v Německu, kde Ellen Whiteová a Conradi společně pracovali na překonání rozporů mezi německými věřícími: „Lidé jsou inteligentní a ve všech ohledech odlišní od těch v Itálii. Ale Satan zde působil a stále působí, aby rozvrátil jednotu mezi věřícími. Naše včerejší celodenní setkání mělo věřícím pomoci. Dopoledne jsem promluvila a poté starší Conradi řekl, že nikdy neměli společenské setkání. Řekla jsem mu, že nyní je čas je do toho zasvětit“ (Letters and Manuscripts, sv. 5, dopis 83, 1887, odst. 4). Ve stejném dopise, v následujícím odstavci: „Odpoledne bratr Conradi vedl tříhodinové setkání a myslím, že pracoval tvrdě. Lehl jsem si. V osm hodin jsem znovu promluvil k lidem a pak jsem nechal staršího Conradimu, aby shromáždění dokončil, a snažil se vyřešit potíže“ (Letters and Manuscripts, sv. 5, dopis 83, 1887, odst. 5).
Kontroverze ohledně „Daily“ a první trhliny (1899–1919)
Podle knihy Lest We Forget byla semena pozdějšího odchodu bratra Conradie zaseta dlouho před jeho formálním rozchodem. Kapitola o W. W. Prescottovi uvádí, že „nový pohled“ na „denní“ – výklad, že tamid z 8. kapitoly knihy Daniel byl spíše zprostředkovatelskou službou Krista než pohanstvím – „se datuje přinejmenším k Conradiho knize o proroctví vydané v němčině a k Prescottovým diskusím s spolupracovníky v Anglii v roce 1899“ (Lest We Forget, kap. 174, str. 430, odstavec 33). Ve stejné kapitole, o mnoho později, je zaznamenán důvod, proč se Prescott zdráhal vydat veřejné odsouzení svého německého kolegy: „Tato žádost zřejmě vyplynula z Prescottových poznámek vůči některým vedoucím pracovníkům, že Ballengerovi a Fletcherovi nebyla poskytnuta adekvátní odpověď, a z toho, že Prescott nevydal paušální odsouzení Conradiho“ (Lest We Forget, kap. 174, s. 435, ¶ 68). Hlubší otázkou pro Conradiho nebyl „denní“ program, ale samotné poselství o svatyni; a jak roky plynuly, jeho důvěra v adventistickou doktrínu o svatyni se rozpadala.
Odpadlictví a odchod v letech 1931–1932
Podle Encyklopedie adventistů sedmého dne a současných záznamů Výboru Generální konference publikoval Conradi, tehdy pětasedmdesátiletý a nedávno odešlý do důchodu z aktivní služby v církvi, na podzim roku 1931 sérii článků, v nichž popřel historické adventistické chápání Danielova 8:14, nebeské svatyně, smíření z roku 1844 a prorockou autoritu Ellen G. Whiteové. Delegace Výboru pro evangelizaci Generální konference – včetně W. A. Spicera, A. G. Danielse a C. H. Watsona – se s ním na jaře 1932 v Hamburku dlouze setkala ve snaze přivést ho zpět. On však odmítl. 9. května 1932 podal formální rezignaci. Později téhož roku byl znovu pokřtěn ve Švédské církvi baptistů sedmého dne a posledních sedm let svého života strávil v opozici vůči té církvi, kterou sám vybudoval.
Smrt (1939) a ponaučení
Podle ESDA zemřel L. R. Conradi v Hamburku 30. května 1939 ve věku 83 let. Jeho hamburské nakladatelství, seminář ve Friedensau a Evropská divize pokračovaly v adventistické víře – a přežily tak jeho pozdní odklon od ní. Vzor, podle kterého člověk padesát let pracuje pro Boží věc, aby ji nakonec zavrhl, je vzorem, před kterým Pán skrze Ezechiela varoval: „Když se spravedlivý odvrátí od své spravedlnosti a dopustí se nepravosti a v ní zemře, zemře pro nepravost, kterou spáchal“ (Ezechiel 18:26).
Conradi je zde svědkem obou možností – že upřímná a Duchem požehnaná práce na počátku není zárukou vytrvalosti a že varování Ellen Whiteové týkající se těch, kteří kdysi přijali poselství a poté ustoupili, nejsou teoretická. Jeho raná práce je ctěna; jeho pozdní příklad není třeba následovat.