Shrnutí
Lewis Charles Sheafe byl, podle slov Encyklopedie adventistů sedmého dne (Douglas Morgan), „předním černošským evangelistou adventismu během formativních let práce církve mezi Afroameričany na přelomu 20. století“. Narodil se 16. listopadu 1859 v Baltimoru ve státě Maryland rodičům, kteří byli dříve otroky. Vyrůstal v Massachusetts, byl baptistickým kazatelem, než uslyšel poselství třetího anděla, a přijal sobotu díky svědectví o adventistických principech zdravotní reformy, které se naučil v sanatoriu. Od svého prvního vystoupení na Generální konferenci v roce 1899 – kdy byl „v pravdě teprve asi tři roky“ – až do svého posledního desetiletí byl jedním z nejposlouchanějších kazatelů v adventistické církvi. Zemřel v roce 1938.
Rané dětství a obrácení (1859–1896)
Podle Encyklopedie adventistů sedmého dne se Sheafe narodil 16. listopadu 1859 v Baltimoru v Marylandu Josephovi a Louise Beaulette Sheafeovým – oba se narodili v otroctví, ale před jeho narozením byli osvobozeni. Jeho otec bojoval za Unii v občanské válce, ale k rodině se nevrátil. V roce 1865 se jeho matka přestěhovala s Lewisem a jeho mladším bratrem Josephem do Bostonu v Massachusetts. Zranění oka v roce 1869 omezilo Lewisovo školní vzdělání a většinu jeho raného učení zajišťovala jeho matka. Jako mladý muž se věnoval zemědělství ve West Dedhamu v Massachusetts.
Podle ESDA působil Sheafe předtím, než se stal adventistou sedmého dne, jako baptistický kazatel. K adventistické víře se dostal pod vlivem sanatoria, kde se léčil.
„Jsem v pravdě teprve asi tři roky“ (16. února 1899)
Když se v roce 1899 sešla Generální konference v South Lancasteru v Massachusetts, Sheafe – čerstvě přijatý do adventistického duchovenstva – promluvil k bratřím. Jeho slova zachycuje denní bulletin Generální konference ze 16. února 1899. Začal slovy díků: „Mohu upřímně říci, že jsem rád, že jsem s vámi. Když jsem poslouchal svědectví těchto bratří, kteří jsou již dlouho v poselství třetího anděla, mé srdce se naplnilo radostí“ (General Conference Daily Bulletin, 16. února 1899, strana 5.3).
Ve stejném projevu pokračoval: „Jsem v pravdě teprve asi tři roky; a ačkoli se zdá, že každý den je jasnější než ten předchozí, často jsem si kladl otázku, zda je tomu tak i v případě těch, kteří jsou v pravdě již tolik let“ (General Conference Daily Bulletin, 16. února 1899, strana 5.3).
V tomtéž odstavci následovala jeho modlitba za svůj lid: „Jsem rád, že mi dovolil, aby ke mně toto světlo přišlo, a že mi dal milost, abych je přijal; a dnes je touhou mého srdce a mou modlitbou, aby se toto poselství dostalo k mému lidu po celých Spojených státech“ (General Conference Daily Bulletin, 16. února 1899, strana 5.3).
Reforma zdraví jako „vstupní klín“ (1899)
O necelý týden později, 22. února 1899, vystoupil Sheafe na téže konferenci s projevem o úloze sanatoria a reformy životního stylu v jeho evangelizační činnosti. Vysvědčil: „Tato práce mě oslovuje obzvláště proto, že to bylo z velké části díky přínosu léčby v sanatoriu, díky tomu, co jsem se naučil z jeho zdravé stravy a zásad, co mi plně otevřelo oči pro současnou pravdu“ (General Conference Daily Bulletin, 22. února 1899, strana 50.4).
V tomtéž odstavci pokračoval: „Na základě mé krátké zkušenosti od té doby, co jsem v pravdě, a těch mála znalostí, které jsem získal v sanatoriu ohledně léčby a pomoci lidem, jsem zjistil, že je to velmi užitečné jako klín, který otevírá cestu k předkládání pravdy“ (General Conference Daily Bulletin, 22. února 1899, str. 50.4).
Vyprávěl delegátům o rozhovoru s bílým lékařem v Kentucky, který se ho zeptal, na které lékařské fakultě Sheafe absolvoval, a když uslyšel, že na žádné, řekl: „Jsou to nejúžasnější lidé na zemi. Pokud ukážou lidem, jak správně žít, jistě i správně zemřou“ (General Conference Daily Bulletin, 22. února 1899, strana 50.4).
O několik dní později, 28. února, stejná konference zaznamenala, že zasedání bylo zahájeno „modlitbou staršího L. C. Sheafeho“ (General Conference Daily Bulletin, 28. února 1899, strana 104.9).
Ellen White’s Witness (1902)
V dopise z roku 1902 Ellen Whiteová zaznamenává svou radost z toho, že slyšela Sheafeho kázat během kampaně na Jihu: „Včera večer bratr Sheafe přednesl vynikající kázání v jejich vlastním kostele – v dobrém, pěkném kostele, který byl zajištěn pro barevné lidi.“ (Manuscript Releases, dopis 3, 1902, odst. 9).
Podle ESDA byl Sheafe v roce 1902 široce uznáván napříč denominacemi pro sílu svého kázání, včetně kampaně v roce 1902 v District of Columbia, která otevřela dveře adventistické práci ve federálním hlavním městě a vedla k založení People’s Church (Lidového kostela) v tomto městě.
Pozdější rada (1907)
V roce 1907, když se Sheafe začal ubírat směrem k nezávislému sborovému vedení, napsala mu Ellen Whiteová dlouhé svědectví – zachované v Manuscript Releases, dopis 44, 1907. Potvrdila Boží požehnání pro jeho život a službu a zároveň ho vyzvala, aby se vrátil na Kristovu cestu: „Pán tě velmi požehnal, bratře Sheafe, a přeje si, abys již nechodil po cestě, kterou jsi dosud kráčel, ale vrátil se na cestu, kterou Kristus vytyčil svým vlastním příkladem ( )“ (Manuscript Releases, Letter 44, 1907, odst. 7).
Ve stejném dopise, v odstavci 18, se vrátila k varování: „Můj bratře, Pán si přeje, abys se varoval před jakýmikoli učeními, která by vedla k rozkolu a sváru. Máš za úkol zachovat si svou počáteční jistotu až do konce. Je zapotřebí mnoho modliteb“ (Manuscript Releases, Letter 44, 1907, par. 18).
Pozdní léta a smrt (1908–1938)
Podle Encyklopedie adventistů sedmého dne zahrnovala Sheafova pozdější léta odchod z adventistické denominace – ačkoli v kázání pokračoval – a návrat k starším přátelstvím v jeho posledních letech. Zemřel v roce 1938.