Shrnutí
Charles Fitch byl kongregační a presbyteriánský kazatel, který se stal jedním z nejúčinnějších kazatelů milleritského hnutí, spoluautorem slavného „Grafu z roku 1843“ a autorem kázání z roku 1843 „Vyjděte z ní, můj lide“. Zemřel na zápal plic 14. října 1844 – osm dní před datem, pro které obětoval svůj život a jmění v očekávání Kristova návratu – a Ellen Whiteová později napsala o setkání s ním ve vidění u stromu života.
Vzdělání a raná služba (1805–1836)
Froom zaznamenává holá fakta o Fitchově životě a kněžském působení: „Dalším byl CHARLES FITCH (1805–14. října 1844), který pocházel z Hamptonu v Connecticutu. Vystudoval Brownovu univerzitu a po vysvěcení na kongregačního kněze působil postupně v Abingtonu v Connecticutu; Warrenu v Massachusetts a v Hartfordu v Connecticutu“ (The Prophetic Faith of Our Fathers, sv. 4, str. 533, odst. 2). K vysvěcení New York Broadway Tabernacle Froom dodává: „Fitch, tehdy z Hartfordu, byl pověřen kázáním“ (The Prophetic Faith of Our Fathers, sv. 4, str. 533, odst. 2).
Sborník Lest We Forget (Abychom nezapomněli) nastiňuje stejný oblouk a přidává titulek, který si s ním adventisté spojili: „Učenec, teolog, básník, tvůrce prorockých diagramů, oblíbený kazatel a evangelista, zastánce posvěcení vírou, abolicionista, něžný manžel a otec – Charles Fitch byl přesně v ten čas tam, kde ho Bůh chtěl mít“ (Lest We Forget, kap. 38 („Charles Fitch 1805–1844“), str. 79, odst. 2). LWF pokračuje: „Po studiu na Brownově univerzitě v Rhode Islandu zahájil Fitch svou službu v Kongregační církvi v Abingtonu v Connecticutu. Dalšími městy, kde působil, byly Warren a Boston v Massachusetts, Hartford v Connecticutu a Newark v New Jersey. V roce 1832 se stal čestným členem Americké rady komisařů pro zahraniční misie a byl vysvěcen“ (Lest We Forget, kap. 38, s. 79, odst. 3).
Setkání s Millerem, váhání a obrácení (1838–1841)
Fitch se poprvé seznámil s přednáškami Williama Millera v roce 1838. Kniha Lest We Forget zaznamenává jeho počáteční přesvědčení i následné dlouhé období pochybností: „V březnu 1838 napsal Fitch Williamu Millerovi, že si přečetl jeho přednášky a nepochybuje o správnosti jeho názorů. Pro Charlese Fitche však, stejně jako pro mnoho jiných podobně vyškolených kazatelů té pozoruhodné doby reforem, vyžadovalo velkou odvahu a silné přesvědčení, aby se ztotožnil s adventními millerity“ (Lest We Forget, kap. 38, str. 79, odstavec 4). LWF zachycuje Fitchovo pozdější přiznání jeho vlastními slovy: „výčitky, které jsem viděl, že na mě dopadnou, pokud je budu obhajovat, mě vedly k tomu, abych tuto záležitost odložil stranou“ (Lest We Forget, kap. 38, s. 79, odst. 5). Ve stejném odstavci se dále píše: „Pravdou je, že strach z lidí mě uvrhl do pasti; v té době jsem nechtěl vystupovat jako zastánce pravdy, kterou hájil pan Miller“ (Lest We Forget, kap. 38, s. 79, odst. 5).
Toto ustoupení trvalo tři a půl roku. Návštěva Josiaha Litche a balíček literatury tuto otázku znovu otevřely a Fitchův dopis přátelům popisuje následné studium provázené modlitbou: „Obrátil jsem se k Pánu; četl jsem Bibli a všechna díla, která jsem mohl sehnat. Získal jsem všechny důkazy v této věci, které jsem mohl; a pak jsem je spolu se sebou a se vším, co jsem měl, předložil Pánu s postem a modlitbou, toužíc pouze po tom, aby mě Duch Svatý vedl ke vší pravdě“ (Lest We Forget, kap. 38, str. 79, odst. 8).
Služba v Clevelandu a „graf z roku 1843“ (1842–1843)
Fitch se bez výhrad vrhl do adventistické věci. Kniha Lest We Forget zaznamenává jeho tempo: „Poté Fitch neúnavně cestoval a bez výhrad se vrhl do hlásání nutnosti přípravy na druhý příchod Krista. Přestěhoval svou rodinu do Clevelandu v Ohiu a pořádal shromáždění a křty po celém Ohiu. Jeho slova svědčí o jeho oddanosti oběma doktrínám: „Kdekoli jsem byl, kázal jsem svatost. Obvykle jsem kázal o svatosti odpoledne a““ (Lest We Forget, kap. 38, str. 79, odstavec 9).
Jediným nejtrvalejším příspěvkem, který pro milleritskou věc učinil, byl graf. Loughborough zaznamenává: „Na prvním místě seznamu je Charles Fitch z Clevelandu v Ohiu, který v roce 1842 navrhl myšlenku vytvořit grafy k ilustraci vizí Daniela a Zjevení. Původ této myšlenky vycházel z Habakuka 2:2, 3“ (The Great Second Advent Movement, str. 124, odst. 2). LWF zaznamenává partnera a roli schématu v hnutí: „V roce 1842, když pocítili potřebu přesného schématu, Fitch a Apollos Hale připravili slavné schéma ilustrující naplnění Danielových proroctví o posledních časech. To bylo millerity hojně využíváno“ (Lest We Forget, kap. 38, str. 80, odst. 10).
„Vyjděte z ní, můj lide“ (1843)
Fitchův polemický traktát z července 1843 se stal jedním z určujících momentů milleritského hnutí. Kniha Lest We Forget zaznamenává jeho tři hlavní otázky: „Fitch také kázal poselství druhého anděla ze Zjevení 14. ‚Vyjděte z ní, můj lide.‘ Proto je považován za neoddělitelnou součást adventního hnutí. V jednom kázání se zabýval následujícími otázkami: Co je Babylón? Co je pád Babylónu? Co to znamená, když Boží lid vyjde z Babylónu?“ (Lest We Forget, kap. 38, s. 80, odst. 11). Fitchovo vlastní hodnocení vyhlídek na reformu bez druhého příchodu se objevuje v dopise z Clevelandu zveřejněném v Signs of the Times: „Dosáhnout rozsáhlé a trvalé reformy v tomto šíleném světě je beznadějná věc“ (Lest We Forget, kap. 38, str. 80, ¶ 12).
Ztráta dvou synů (prosinec 1843 – leden 1844)
Během jednoho měsíce zemřeli dva z Fitchových malých synů. Kniha Lest We Forget zaznamenává smrt sedmiletého Willieho, pohřbeného 5. prosince 1843, a poté jeho dvacetiměsíčního bratra. Vydání Midnight Cry z 24. ledna 1844 zaznamenalo druhou ztrátu: „Bratr Charles Fitch je nyní v Clevelandu. Pohřbil další dítě“ (Lest We Forget, kap. 38, str. 80, odstavec 14). Fitchova úvaha o obnovení svých dětí na straně vzkříšení začíná takto: „Rodiče, kteří jsou sami připraveni na Království Boží, mají Boží slovo, které jim zaručuje, že tam najdou své děti, vrácené ze země nepřítele, a tam bude jejich práce odměněna“ (Lest We Forget, kap. 38, str. 81, odst. 15). Stejný odstavec končí slovy: „Nepracovali pro své malé děti nadarmo“ (Lest We Forget, kap. 38, str. 81, odst. 15).
Smrt (14. října 1844)
Fitch se údajně nachladil při křtu nově obrácených. Lest We Forget zaznamenává: „Charles Fitch vážně onemocněl, pravděpodobně zápalem plic, v říjnu 1844. Nachladil se při křtu nově obrácených“ (Lest We Forget, kap. 38, str. 81, odst. 16). Vydání The Midnight Cry z 19. října 1844 přineslo zprávu o jeho posledních hodinách: „našli bratra Fitche v Buffalu sotva živého. Jeho duše však byla plná naděje a slávy. Řekl, že do jeho duše bylo nesmazatelně vepsáno, že Pán přijde 10. dne 7. měsíce, a pokud odejde do hrobu, bude muset jen na chvíli usnout, než bude probuzen v ráno vzkříšení“ (Lest We Forget, kap. 38, str. 81, odst. 18). Vydání Midnight Cry z 31. října 1844 přineslo jeho nekrolog: „Tento drahý bratr usnul v Ježíši. Ty rty, z nichž se slova Boží s mocí vylévala do uší tolika tisíců posluchačů, jsou nyní zapečetěny. To srdce, které bilo s otcovskou něhou a bratrskou láskou k Božím dětem, přestalo bít“ (Lest We Forget, kap. 38, str. 81, odst. 20).
Froomův nadpis této závěrečné kapitoly Fitchova života je sám o sobě nejstručnějším shrnutím: „SMRT NA ZÁKLADĚ ZÁNĚTU PLIC 14. ŘÍJNA 1844“ (The Prophetic Faith of Our Fathers, sv. 4, str. 545).
Vize Ellen Whiteové (Strom života)
O několik let později si Ellen Whiteová vzpomněla na vizi, ve které se setkala s Fitchovým a dalším zesnulým adventistickým kazatelem, Levi Stockmanem, u stromu života:
Všichni jsme šli pod strom a posadili se, abychom se kochali slávou toho místa, když k nám přišli bratři Fitch a Stockman [viz příloha], kteří kázali evangelium království a které Bůh uložil do hrobu, aby je zachránil, a ptali se nás, čím jsme prošli, zatímco oni spali. Snažili jsme se vybavit si naše největší zkoušky, ale ve srovnání s mnohem větší a věčnou slávou, která nás obklopovala, vypadaly tak malé, že jsme je nedokázali vyslovit, a všichni jsme zvolali: „Aleluja, nebe je dost levné!“
(Early Writings, str. 17, odst. 2)
Stejná scéna byla zaznamenána již dříve v knize Duchovní dary, sv. 2, str. 34, odst. 1 () a v knize Svědectví pro církev, sv. 1, str. 61, odst. 2 (). Pro adventisty, kteří přežili Velké zklamání z 22. října 1844, se útěcha, že jejich kazatel byl „uložen do hrobu, aby byl zachráněn“ – v pokoji, čekající na vzkříšení – stala jedním z nejčastěji opakovaných svědectví Ellen Whiteové.