Shrnutí
George Ide Butler vyrůstal ve vermontské rodině, která přijala milleritské adventní poselství v roce 1839 – pět let předtím, než mu bylo deset let, v roce Velkého zklamání. Třicet let (1865–1888 a 1901–1908) sloužil Církvi adventistů sedmého dne jako pastor, prezident konference a dvakrát jako prezident Generální konference (1872–1874 a 1880–1888). V letech 1881 až 1889 byl předsedou Review and Herald Publishing Association. Je známo, že na konferenci v Minneapolis v roce 1888 ostře nesouhlasil s učením E. J. Waggonera o zákoně v Galatským a v následujících letech byl Ellen Whiteovou napomínán prostřednictvím dopisů a svědectví. Po dvanácti letech péče o svou invalidní manželku na Floridě se v roce 1901 vrátil do aktivní služby s mírnějším přístupem, v letech 1902–1907 působil jako prezident Jižní unie a zemřel 25. července 1918 na Floridě.
Původ ve Vermontu (1834–1853)
Steinwegova kniha Lest We Forget zaznamenává rodinné dědictví: „Butlerova rodina byla hluboce zakořeněna v americké historii. Jeho dědeček, Ezra Pitt Butler st., sloužil v americké revoluci, byl guvernérem státu Vermont v letech 1826–1828, radním, soudcem, správcem univerzity a pastorem baptistické církve ve Waterbury ve Vermontu. Jeho otec, Ezra Pitt Butler, Jr., byl kapitánem ve válce z roku 1812. Podporoval střídmost, protimasonství a zrušení otroctví. Do této svědomité, vlastenecké rodiny se 12. listopadu 1834 narodil George Ide Butler, druhý ze šesti dětí“ (Lest We Forget, kap. 155, s. 313, odst. 3).
Rodina přijala adventní poselství milleritů již brzy. Steinweg zaznamenává: „Bylo mu pět let, když jeho rodiče přijali zprávu o brzkém příchodu Krista, kterou kázal , jeden z milleritů.“ (Lest We Forget, kap. 155, s. 313, odst. 4). Po Velkém zklamání 22. října 1844 rodina zůstala věrná adventistické víře – chlapec však začal mít pochybnosti. V roce 1848 začala jeho matka pod vlivem kázání Josepha Batese dodržovat sabat sedmého dne a v roce 1850 se k ní přidal i jeho otec. Steinweg dodává: „Zanedlouho byl vysvěcen na duchovního, ačkoli se považoval pouze za svědčícího farmáře“ (Lest We Forget, kap. 155, s. 313, odst. 6).
Sám Butler, když se ohlížel za svým pozdním dospíváním, upřímně zhodnotil své dřívější já jako „pyšného, upjatého, tvrdohlavého nevěřícího, vášnivého, vznětlivého, s malou úctou k Bohu i lidem“ (Lest We Forget, kap. 155, s. 313, odst. 7). Přesto si cenil poctivosti a morálky a byl odhodlán, slovy Steinwega, „vyhýbat se“ různým světským zábavám (Lest We Forget, kap. 155, s. 313, odst. 7).
Obrácení a sňatek (1856–1859)
V roce 1856, když cestoval na říční lodi do Kansas City, Butler vystoupil v Rock Islandu, zatímco loď kotvila kvůli nakládce. Steinweg zaznamenává tento okamžik: „Než se vrátil na parník, rozhodl se následovat dobré části Bible.“ (Lest We Forget, kap. 155, s. 313, odst. 8). Po návratu domů do Waukonu v Iowě byl pokřtěn J. N. Andrewsem; později v Waukonu kázal M. E. Cornell a přesvědčil ho, že svědectví Ellen Whiteové pocházejí od Boha. 10. března 1859 se oženil s Lenthou Lockwoodovou a měli tři děti: Annie a dvojčata Williama Pitta a Hilanda George.
Iowská konference a první předsednictvo Generální konference (1865–1874)
Steinweg zaznamenává jeho rychlý vzestup v církvi: „Butler byl v roce 1865 zvolen předsedou Iowské konference. Usilovně pracoval na tom, aby čelil rozkolnickým snahám B. F. Snooka a W. H. Brinkerhoffa, kteří kritizovali manžele Whiteovy. Tito muži, dříve předseda a tajemník nově zorganizované Iowské státní konference, započali v celém státě odpadlictví, které začalo v sboru v Marionu. Butler osobně navštěvoval kostel po kostele a učil členy pravdě, čímž působil proti jejich vlivu. Pod jeho schopným vedením se církev v Iowě stala velmi silnou“ (Lest We Forget, kap. 155, str. 314, odstavec 10).
V roce 1872 byl Butler zvolen předsedou Generální konference a konference odhlasovala, že by měl přeměnit soukromou školu G. H. Bella v Battle Creeku na vysokou školu. Steinweg zaznamenává data: „31. prosince 1873 byla uzavřena dohoda o koupi pozemku o rozloze 12 akrů pro novou vysokou školu.“ (Lest We Forget, kap. 155, str. 314, odst. 12). Ve stejném odstavci jsou zaznamenány náklady a otevření: „Bylo vybráno 50 000 dolarů na výstavbu budovy z červených cihel. 24. srpna 1874 byla výuka dočasně zahájena v budově Review a 4. ledna 1875 se přesunula do dokončené budovy“ (Lest We Forget, kap. 155, s. 314, odst. 12).
Druhé předsednictví Generální konference (1880–1888)
Když v roce 1880 navštívil velmi nemocnou Ellen Whiteovou, ta ho naléhavě požádala, aby přijal funkci předsedy Generální konference podruhé. Steinweg zaznamenal jeho reakci: „Plakal, ale souhlasil, že to udělá“ (Lest We Forget, kap. 155, str. 315, odstavec 14). Jeho druhé funkční období začalo koncem roku 1880 a bylo obtížné – musel vykonávat vedoucí funkci pod vlivem Jamese Whitea, který se nemohl nebo nechtěl vzdát své moci. Steinweg dodává: „Navzdory tomuto tlaku, když bratr White 6. srpna 1881 zemřel na malárii, Butler plakal, jako by to byl jeho vlastní otec“ (Lest We Forget, kap. 155, s. 315, odst. 15).
V letech 1881 až 1889 byl Butler také prezidentem Review and Herald Publishing Association: „V této funkci měl velký vliv na budování a rozšiřování vydavatelských zájmů denominace“ (Lest We Forget, kap. 155, s. 316, odst. 18). V roce 1883 cestoval po Evropě, v roce 1885 po Austrálii a Novém Zélandu.
Konference v Minneapolis v roce 1888 a její následky (1886–1893)
V roce 1886 se v církvi začala objevovat kontroverze ohledně zákona v Galatským. E. J. Waggoner, redaktor časopisu Signs of the Times, a A. T. Jones, redaktor časopisu American Sentinel, zveřejnili v časopise Signs své přesvědčení o spravedlnosti z víry. Na Generální konferenci v roce 1886 Butler svolal teologický výbor, který hlasoval, že „zákon“ v Galatským se vztahuje na „celý zákon“; Rada Generální konference poté přijala zásadu, která omezovala zveřejňování doktrinálních názorů, které nesdílela většina, dokud je neprozkoumali bratři s praxí (podle Lest We Forget, kap. 155, str. 316, ¶ 18).
Rada Ellen Whiteové Butlerovi v této době, ve stejném roce, zněla, že adventistické noviny by neměly být používány jako jednostranná platforma. Steinweg cituje: „Dr. Waggoner by měl mít stejně spravedlivou šanci, jakou jste měl vy“ (Lest We Forget, kap. 155, str. 316, ¶ 19).
Butler byl příliš nemocný, aby se mohl zúčastnit Generální konference v Minneapolis v roce 1888. Ze svého nemocničního lůžka psal dopisy a telegramy, v nichž naléhal na vedení, aby pevně stálo za „starými mezníky“. Když starší Jones a dr. Waggoner představili svůj pohled na spravedlnost z víry, Steinweg zaznamenává: „Ellen Whiteovou to nadchlo. Ale kvůli vlivu vůdců, jako byl Butler, to nebylo přijato většinou delegátů“ (Lest We Forget, kap. 155, str. 316, odst. 20). Steinweg cituje z posledního kázání Ellen Whiteové na této Generální konferenci: „Vidím krásu pravdy, jak nám ji doktor předložil“ (Lest We Forget, kap. 155, str. 316, ¶ 20).
V dubnu 1887 Ellen Whiteová napsala Butlerovi a Uriahovi Smithovi jasně. Doprovodný esej v knize Lest We Forget zaznamenává její slova: „Nepřeji si, aby dopisy, které jsem vám poslala, byly použity tak, že budete považovat za samozřejmé, že vaše názory jsou všechny správné a názory doktora Waggonera a staršího Jonese jsou všechny špatné“ (Lest We Forget, kap. 154, str. 309, odst. 3).
Léta na Floridě (1888–1901)
Po roce 1888 se Butler cítil odmítnut konferencí i Ellen Whiteovou. Steinweg zaznamenává: „Zklamaný se s manželkou přestěhoval na 110akrovou farmu v Bowling Green na Floridě. Tam jeho manželka utrpěla mrtvici a George se o ni staral až do její smrti v listopadu 1901. Měl spoustu času na přemýšlení.“ (Lest We Forget, kap. 155, s. 317, odst. 21). V roce 1893 napsal S. N. Haskellovi ( ), v čemž souhlasil (podle Steinwegova parafráze), že církvi přineslo velké dobro nové světlo ohledně Kristovy spravedlnosti.
Doprovodný esej Lest We Forget o tomto období zaznamenává, že léta péče o jeho invalidní manželku byla školou zušlechťující. Steinweg cituje Ellen Whiteovou z roku 1902: „Vítáme ho opět do našich řad a považujeme ho za jednoho z našich nejcennějších pracovníků“ (Lest We Forget, kap. 154, s. 311, odst. 21). A opět, v květnu 1902, když se Butler vrátil do terénu: „Starší Butler je silný na těle i na duchu. Pán ho prověřil, zkoušel a zkoušel“ (Lest We Forget, kap. 154, str. 311, odst. 23).
Jižní unie a poslední léta (1902–1918)
Steinweg zaznamenává Butlerův návrat: „Butler byl v roce 1902 zvolen předsedou Floridské konference a tuto funkci zastával až do roku 1904. V letech 1902 až 1907 byl předsedou Jižní unie. Působil jako člen výkonného výboru Generální konference. Díky jeho schopnému vedení byla v roce 1906 tiskárna (Southern Publishing Association) přesunuta do Nashvillu. Během jeho vedení bylo založeno osm škol, které do roku 1908 navštěvovalo 300 studentů“ (Lest We Forget, kap. 155, str. 317, odstavec 22).
V Kelloggově krizi v letech 1907–1908 Butler pevně stál na straně svědectví. Steinweg zaznamenává jeho odpověď, když A. T. Jones prohlásil, že bude stát za sanatoriem „ať už jsou svědectví, nebo ne“: „Já budu stát za svědectvími, ať už je sanatorium, nebo ne“ (Lest We Forget, kap. 155, s. 317, odst. 23).
Lentha Butlerová zemřela v roce 1901. 8. října 1907 se Butler oženil s Elizabeth Graingerovou, dvašedesátiletou vdovou a bývalou misionářkou v Japonsku, a usadil se v Twin Magnolias – na farmě s pomeranči a pekanovými ořechy v Bowling Green na Floridě. Na začátku roku 1908 odešel do důchodu, ale pokračoval v kázání a cestování.
Smrt (1918)
Steinweg zaznamenává konec: „Butlerovo zdraví se do té doby značně zhoršilo. V červnu mu lékař diagnostikoval rakovinu. Zemřel 25. července 1918 v domě dcery a zetě své ženy.“ (Lest We Forget, kap. 155, s. 318, odst. 27). Stejný odstavec zaznamenává rozsah jeho pohřbu, při kterém bohoslužbu vedlo třináct kolegů kazatelů a dalších šest stálo jako čestní nosiči rakve.
Steinwegovo závěrečné hodnocení vyzdvihuje jak Butlerův celoživotní vůdčí postavení, tak poučení z jeho největší krize: „Butlerova věrnost tváří v tvář odporu a jeho oddanost budování vydavatelské a vzdělávací práce a obraně pravdy inspirují k podobnému jednání věřící dnes, kteří čelí monumentálním závěrečným událostem v historii této země“ (Lest We Forget, kap. 155, s. 318, odst. 28).