Shrnutí
John Nevins Andrews byl průkopníkem adventistické teologie, evangelistou, redaktorem a prvním oficiálním zámořským misionářem Církve adventistů sedmého dne. Narodil se 22. července 1829 v Polsku ve státě Maine. Jako teenager v roce 1845 přijal sobotu za den odpočinku a stal se jedním z hlavních průkopníků adventismu dodržujícího sobotu, po boku Jamese a Ellen Whiteových a Josepha Batese. Je autorem standardního díla History of the Sabbath and First Day of the Week (1859, rozšířeno 1873), třikrát působil v Výkonném výboru Generální konference, byl předsedou Generální konference (1867–1869), redigoval časopis Review and Herald a v roce 1874 byl vyslán do Švýcarska jako první oficiální misionář církve. Zemřel na tuberkulózu v Basileji ve Švýcarsku 21. října 1883.
Raná léta a obrácení (1829–1844)
Steinweg v knize Lest We Forget zaznamenává stručný přehled: „Andrews se narodil 22. července 1829 a své dětství a mládí strávil v klidu se svými rodiči a bratrem Williamem v Paříži v Maine“ (Lest We Forget, kap. 135, s. 259, ¶ 13). A jeho raná metodistická výchova: „Jeho duchovní výchova zahrnovala věrnou účast na metodistických shromážděních.“ (Lest We Forget, kap. 135, s. 259, odst. 14).
Steinweg zaznamenává jeho vstup do hnutí milleritů a následné zklamání: „V lednu roku 1843 se Andrews stal křesťanem a přijal adventní poselství. Jeho rodina se brzy nechala strhnout milleritským učením o Kristově příchodu, který měl očistit zemi. Když se Kristus 22. října 1844 nevrátil na zem, jak věřili, i oni byli hluboce zklamáni. V roce 1845, po přečtení Prebleovy pojednání o sobotě, začal Andrews dodržovat sedmý den jako sobotu“ (Lest We Forget, kap. 135, str. 260, odstavec 16).
Steinweg také zaznamenává pozoruhodnou událost z roku 1844, odhadovanou podle data, kdy čtrnáctiletý Andrews bránil bratra před rozzuřeným davem na pařížském mostě. Příběh je podán v dramatické formě, s zaznamenanou odpovědí Andrewse: „Je nám přikázáno nést břemena jeden druhého. Pokud zbičujete bratra Davise, musíte zbičovat i mě.“ (Lest We Forget, kap. 135, str. 259, odstavec 8).
Počátky služby (1850–1859)
Steinweg zaznamenává Andrewsovy první spisy v časopise The Present Truth a jeho jmenování do vydavatelského výboru: „Andrews začal psát nejprve v časopise The Present Truth. Na podzim roku 1850 byl jmenován do vydavatelského výboru, který podporoval redaktora, staršího Jamese Whitea. V časopise Review z května 1851 byl publikován Andrewsův pětistránkový komentář k třinácté kapitole Zjevení, v němž poprvé identifikoval Spojené státy americké jako dvourohou šelmu“ (Lest We Forget, kap. 135, s. 261, odst. 19).
Loughborough potvrzuje článek z května 1851 o dvourohé šelmě a to, co v něm bylo uvedeno: „Přibližně v této době začal J. N. Andrews, který bydlel v Paris v Maine, svou veřejnou činnost jako kazatel evangelia a autor náboženských textů. V časopise Review z května 1851 měl článek zabírající více než pět stran na téma tří poselství. V něm aplikoval proroctví o dvourohé šelmě ze Zjevení 13 na Spojené státy a na základě samotného proroctví zaujal stanovisko, že prosazení neděle jako sabatu bude bodem, na kterém bude v této zemi nakonec založeno spojení církve a státu“ (The Great Second Advent Movement, str. 284, odst. 2).
Froom zařazuje Andrewse do kontextu těch, kteří rozvinuli výklad o dvourohé šelmě: „John N. Andrews, adventistický historik soboty, byl v té době jedním z prvních, kdo tento výklad rozvinul do ucelené podoby. Nejprve se zamyslíme nad Andrewsem a poté se obrátíme k tomuto zajímavému symbolu“ (The Prophetic Faith of Our Fathers, sv. 4, str. 1093, odst. 1).
Steinweg zaznamenává jeho rané putování se Samuelem Rhodesem a jeho vysvěcení: „V prosinci 1851, ve věku jednadvaceti let, pracoval Andrews jako putovní evangelista se Samuelem Rhodesem.“ (Lest We Forget, kap. 135, s. 261, odst. 20). Ve stejném odstavci se dále píše: „John N. Loughborough se v roce 1852 zúčastnil řady konferencí, které Andrews pořádal v Rochesteru ve státě New York, kde se seznámil s Současnou pravdou a přijal ji. V roce 1853 byl Andrews vysvěcen starším Whitem“ (Lest We Forget, kap. 135, s. 261, odst. 20).
Steinweg zaznamenává, jakou cenu si vyžádaly první tři roky Andrewsovy práce na jeho zdraví: „V roce 1855 byl Andrews fyzicky vyčerpaný“ (Lest We Forget, kap. 135, str. 261, odst. 21).
Prohlášení o zklamání a svatyně (1844–1851)
Loughborough zachovává úvodní větu k Andrewsově osobnímu vyprávění z 22. října 1844: „Starší J. N. Andrews, který touto zkušeností prošel v roce 1844, takto hovoří o zklamání“ (The Great Second Advent Movement, str. 196, odst. 1).
Andrewsovo vlastní prohlášení o doktríně svatyně po roce 1844, jak jej zachovává Loughborough: „Otevření svatyně svatých v nebeském chrámu, skrze kterou je vidět truhla, je událostí, k níž dochází za zvuku trubky sedmého anděla. A jelikož se služba našeho velkého Nejvyššího kněze po uplynutí dvaceti tří set dnů přesouvá do této místnosti, chápeme, že otevření chrámu je poznamenáno koncem tohoto období, jak je znázorněno prohlášením prvního anděla. ký vstup našeho velekněze do svatyně svatých, aby sloužil před Boží archou, upoutává pozornost církve na Boží přikázání obsažená v té archě. Boží přikázání od té doby září z nebeské svatyně.“ (The Great Second Advent Movement, str. 248, odst. 1).
Loughborough také zachovává Andrewsovo očitě svědectví (z jeho dopisu ze září 1874) o roli Ellen Harmonové v souvislosti s fanatismem „zavřených dveří“ v Paris v Maine: „J. N. Andrews, který v letech 1844 a 1845 pobýval v Paris v Maine a který byl plně obeznámen s chováním tamních lidí, stejně jako s chováním Josepha Turnera, jenž učil, že pro hříšníky již není milosrdenství, říká o postoji slečny Harmonové k tomuto tématu v té době“ (The Great Second Advent Movement, str. 222, odst. 2).
První zámořský misionář (1874)
Spalding v knize The Story of Adventist Light staví Andrewse do čela raného kruhu těch, kteří byli přitahováni ke křesťanskému společenství: „Spojili síly s Josephem Batesem, protože se jejich doktrinální názory shodovaly; povzbuzovali mladé a nadějné pracovníky, jako byli John N. Andrews z Maine, George Holt z Connecticutu a John N. Loughborough z New Yorku, aby vstoupili do služby“ (The Story of Adventist Light, str. 35, odst. 2).
Froom zaznamenává Andrewsovo jmenování prvním zámořským misionářem Církve adventistů sedmého dne: „Když byla otevřena nová transkontinentální železnice, prosazoval rozšíření práce církve na západní pobřeží. V roce 1852 napsal první lekce pro sobotní školu. Podporoval první zahraniční misijní podnik církve – vyslání Johna N. Andrewse do Evropy v roce 1874 – a dnes adventisté provozují jednu z nejrozsáhlejších zahraničních misijních organizací na světě.“ (The Prophetic Faith of Our Fathers, sv. 4, str. 1060, odst. 2).
Smrt (1883)
Podle Encyklopedie adventistů sedmého dne (Gilbert M. Valentine) zemřel Andrews na tuberkulózu v Basileji ve Švýcarsku 21. října 1883, šest let po svém příjezdu do Švýcarska, poté, co založil evropské vydavatelské dílo a byl svědkem prvních evropských táborových shromáždění. Spaldingova kniha The Story of Adventist Light (Příběh adventistického světla) zaznamenává tuto ztrátu pro rané adventistické hnutí: „V roce 1883 John N. Andrews, který statečně pracoval na rozvíjející se věci v Evropě, položil svůj život. Joseph H. Waggoner, který zaujal jeho místo, zemřel o šest let později.“ (The Story of Adventist Light, str. 79, odst. 1).