Odpadlictví Izraele. – Č. 1

TAM1897 Q1 33.6Kázání pronesené v neděli večer, 7. března 1897 Otištěno v General Conference Bulletin, první čtvrtletí 1897, sv. 2, č. 1, str. 33–40.

TAM1897 Q1 33.7V lekci před několika večery jsem uvedl, že jsem až donedávna nikdy neviděl výtisk Desatera přikázání vydaný adventisty sedmého dne mimo Bibli, který by odpovídal tomu, jak je Bůh vyslovil. Jsem rád, že nastal čas, kdy mohou adventisté sedmého dne mít výtisk Božího zákona tak, jak jej Bůh dal. Jsem rád, že bratr Howe vydal výtisky Božího zákona tak, jak jej Bůh dal. A nyní se již nevystavujme stejnému obvinění jako ostatní, že vynecháváme část Božího zákona, když vystupujeme před lidmi.

TAM1897 Q1 33.8Je zcela zřejmé, že muž, který jako první vydal tu verzi Božího zákona, kterou používá téměř každý, byl Egypťan. Stojí tam: „Já jsem Hospodin Bůh tvůj, kterýž jsem tě vyvedl z země Egyptské, z domu služby.“ On si však řekl: „To se netýká mě, ani nikoho, kdo dnes žije; vždyť my jsme nikdy nebyli vyvedeni z Egypta. To platilo jen pro Židy.“ Proto tuto část vynechal a vytiskl zbytek zákona, a tak předložil světu zkomolenou verzi zákona, který dal sám Pán. Tím vyvolal dojem, že jediný dokument, který Pán kdy pronesl z nebe, začíná bez uvedení toho, kdo je jeho autorem, aniž by ho vůbec představil, ale začíná prostě stroze a neurčitě: „Nebudeš míti bohů jiných přede mnou.“ Okamžitě by se mohla vynořit otázka: Kdo to vlastně jsi? Kdo to mluví? No, když vezmeme zákon tak, jak byl dán, Bůh sám říká, kdo to mluví. „Já jsem Hospodin Bůh tvůj, kterýž jsem tě vyvedl z země Egyptské, z domu služby.“ To je ten, kdo mluví; nebudeš mít jiné bohy kromě mě, „který jsem schopen vykoupit z egyptského otroctví.“

TAM1897 Q1 33.9Zde je důležitá ještě jedna myšlenka: Když je zákon vytištěn bez úvodu, který vyslovil sám Pán, jak je tomu obvykle na tabulkách a kartičkách, je nutné na jeho začátek uvést slova: „Zákon Boží.“ To ukazuje, že si lidé uvědomují nutnost existence jakéhosi potvrzení o tom, čí zákon to je a kdo tato přikázání vyslovuje. A protože tuto nutnost vidí, uvádějí na začátek Božího zákona své potvrzení, že se jedná o Boží zákon.

TAM1897 Q1 33.10Kdyby však zákon tiskli tak, jak jej dal Pán, měli by Pánovo vlastní potvrzení, že se jedná o Boží zákon a že je to on sám, kdo tato přikázání vyslovuje. On říká: „Já jsem Hospodin Bůh tvůj, kterýž jsem tě vyvedl z země Egyptské, z domu služby. Nebudeš míti bohů jiných přede mnou“ atd. A když lidé mohou mít Pánovo vlastní potvrzení, že se jedná o jeho zákon, jistě nebude zapotřebí žádného lidského potvrzení, že se jedná o Boží zákon.

TAM1897 Q1 33.11A není Pánovo potvrzení, že toto je jeho zákon, lepší než potvrzení jakéhokoli člověka nebo všech lidí dohromady? A když lidé vynechají Pánovo vlastní potvrzení, že toto je jeho zákon, a nahradí ho svým vlastním potvrzením, mohl by existovat jasnější případ, kdy se lidé staví na místo Boha? Ó, odložme toto svévolné a nešikovné dílo; a přijměme svatý zákon tak, jak jej jeho svatý Autor vyslovil a zapsal! „Já jsem Hospodin Bůh tvůj, kterýž jsem tě vyvedl z země Egyptské, z domu služby.“ Amen. Ať je tak.

TAM1897 Q1 33.12Jelikož v něm je vše, co Pán řekl, představuje Boží zákon světu jak Vykupitele, tak Stvořitele. Říká tedy všem lidem, že ten, kdo je Autorem tohoto zákona, ten, kdo volá člověka k jeho dodržování, je jak Vykupitelem, tak Stvořitelem. To dokazuje samotný zákon. A když vynechají tu část, která zjevuje Vykupitele, není divu, že jsou ochotni a připraveni vynechat i tu část, která zjevuje Stvořitele člověka. Satan se vždy snažil zbavit se zákona a skrýt před lidmi jeho význam. Začal tím, že z něj vynechal Vykupitele, a nyní končí tím, že z něj vynechává Stvořitele. Pán však chce, abychom věděli, že to byl on, kdo nás vysvobodil z Egypta, abychom tak mohli v zákoně, který dal člověku, vidět jak Vykupitele, tak Stvořitele.

TAM1897 Q1 34.1Ještě jedna věc. Když vy i já dokážeme vidět – a skutečně vidíme –, že Izrael, když vstoupil do země, nevstoupil vůbec do země, kterou pro něj Pán zamýšlel, ale zcela ji minul, můžeme pochopit, jakým zklamáním pro Mojžíše bylo, že se tam nedostal. Když se nyní někomu zdá, že Izraelité vešli do země, kterou pro ně Pán připravil, a že to bylo přesně tam, kam je Pán chtěl dovést, a když pak vidí, že Mojžíš zemřel a odešel do nebe, říkají, že Mojžíš nakonec vyšel z toho všeho nejlépe; a že to nebylo až tak velké zklamání, že byl odňat té zemi a vzat do nebe.

TAM1897 Q1 34.2Když však pochopíme, že Pán ho chtěl vzít do svého svatého příbytku, na místo, které si sám připravil k bydlení, do svatyně, kterou jeho ruce zřídily; pak můžeme vidět, jakým zklamáním bylo i pro Mojžíše zemřít a odejít do nebe, aniž by vstoupil do té země. Když si uvědomil, že to byl jeho hřích, který měl něco společného s tím, že jim byl odepřen vstup do požehnané země zaslíbené; když si uvědomil, že Izrael přišel o to, co pro něj Pán připravil: když spatřil tu slavnou zemi, jak ji viděl z vrcholu Nebo, a byl nucen uvažovat o dlouhých věkách putování, odpadlictví a utrpení, jimiž měla projít Boží věc i Boží lid, a věděl, že i on měl alespoň malý podíl na tom, že k tomu dlouhému putování došlo; je snadné pochopit, jak velkým zklamáním pro něj bylo, že do té země nevstoupil, aniž by vůbec zemřel – i když byl z hrobu vzat do nebe.

TAM1897 Q1 34.3Ještě jeden text, pokud by snad byl zapotřebí k potvrzení skutečnosti, že Izrael neopustil Egypt, dokud byl na poušti, najdeme v knize Jozue. Vzpomínáte si na tu pasáž – poté, co překročili Jordán, byli obřezáni – je tam napsáno: „Dnes jsem odjal pohanění Egyptské od vás.“ Vidíte, ti lidé, kteří opustili Egypt, se z Egypta nedostali, dokud nepřekročili Jordán; teprve tehdy byla hanba Egypta odstraněna. Tehdy se všichni stali obrácenými lidmi. Celý ten národ překročil Jordán ve víře. Byl to národ, který věřil Bohu, a nezazněl ani jeden nesouhlasný hlas ani jedna pochybující myšlenka – teprve tehdy byli venku z Egypta. Vidíte tedy, že je naprosto zřejmé, že duchovní Egypt je doslovným Egyptem z Bible.

TAM1897 Q1 34.4Nyní se obrátíme k dnešnímu textu. Je to 4. kniha Mojžíšova 23:9. Začnu číst od sedmého verše. Je to Balám, jak prorokuje pro Baláka, krále Moábského.

TAM1897 Q1 34.5Tedy vzav před sebe přísloví své, řekl: Z Aram přivedl mne Balák král Moábský, z hor východních, řka: Poď, zlořeč mi k vůli Jákoba, a poď, vydej klatbu na Izraele. Proč bych zlořečil, komuž Bůh silný nezlořečí? A proč bych klel, kohož Hospodin neproklíná? Když s vrchu skal hledím na něj, a s pahrbků spatřuji jej, aj, lid ten sám bydlí, a k jiným národům se nepřiměšuje.

TAM1897 Q1 34.6Tento text je nám zde dnes večer předkládán. Toto je přítomná pravda. Toto byla Boží vyjádřená vůle ohledně jeho lidu, když se nacházeli na hranici země, do níž je chtěl uvést, když je povolal z egyptské země. Čtyřicet let bloudili po poušti a nyní dorazili k hranici té země. A toto je jeho vůle ohledně nich, aby bydleli sami a nebyli počítáni mezi národy.

TAM1897 Q1 34.7Základní důvod pro to, nebo lépe řečeno jeden z důvodů, pochopíte, když se podíváte do sedmé kapitoly Skutků apoštolů. Štěpán toho dne promlouval a vyprávěl, že Pán vyvedl lid z Egypta, ze země otroctví, zázraky a znameními, a ve verších třicátém sedmém a třicátém osmém najdete tato slova; ve verši třicátém osmém je konkrétní pasáž:—

TAM1897 Q1 34.8To je ten Mojžíš, který řekl synům Izraele: Proroka vám vzbudí Pán, váš Bůh, z vašich bratří, podobného mně; toho budete slyšet. To je ten, který byl v církvi na poušti.

TAM1897 Q1 34.9Co tedy byl Izrael na poušti? — Církev. Čím měl být, až překročí řeku a vstoupí do země? — Církví. Co jiného to znamenalo, než že by mělo existovat oddělení církve od státu? — Stejně jako když Pán vyvedl Abrahama z té země, naučil svět oddělení církve od státu, a stejně jako skrze Abrahama ukázal, že oddělení církve od státu musí začít v srdci jednotlivce.

TAM1897 Q1 34.10Pokud nejsem ve svém srdci oddělen od státu, bude docházet ke spojení církve a státu, ať už budu kdekoli. A tak, i když nezastávám žádný státní úřad ani se o něj neucházím, budu politikem v církvi; a budu se tam ucházet o funkce a tahat za nitky. Takže pokud člověk není ve svém srdci oddělen od státu, a přesto patří k církvi, bylo by pro něj lepší účastnit se světské politiky a být tam politikem, než vnášet svou politiku do církve.

TAM1897 Q1 34.11Když tedy Pán povolal Abrahama, řekl mu především: „Vyjdi ze své země.“ A nyní, když se Abraham rozmnožil a stal se církví a tato církev se chystá vstoupit do zvláštní služby Pánu před národy, prohlašuje, že tato církev nemá být počítána mezi národy; má žít sama. Můžete vidět, jak Pán chtěl, aby se lid toho držel, protože věděl, co jsou národy zač; a věděl, jak se národy do tohoto stavu dostaly. Chtěl, aby jeho církev bydlela sama, aby neměla žádného vládce kromě něj samotného, žádný zákon kromě jeho zákona, žádnou legislativu jakéhokoli druhu kromě Pánova slova, žádnou vládu kromě Pánovy.

TAM1897 Q1 35.1Bůh zamýšlel, když je přivedl do země, být hlavou církve. Ježíš Kristus byl samozřejmě hlavou církve, stejně skutečně jako je jí nyní. Z lekcí, které jsme studovali, víte, jak se lid dostal k království, monarchii a tak dále; stalo se to tím, že se od něj odvrátili, tím, že neuznali Boha jako svého jediného Vládce a jeho zákon jako jediný zákon. Stali se modláři, a tak ztratili Boží vládu nad sebou i moc jeho zákona nad sebou; a když se oddělili od Boha, musela mezi nimi vzniknout vláda, aby uspokojila ambice těch, kteří chtěli vládnout svým bližním, a aby je chránila před jejich vlastní divokostí, protože se odvrátili od Boha.

TAM1897 Q1 35.2Ale Pán oddělil Izrael od všech národů a vlád, k sobě samému. Pán nyní začal s Izraelem přesně tam, kde začal s Abrahamem, aby byl oddělen od králů a vládců všude kolem nich, od všech druhů pozemských vlád v jejich okolí. Chtěl, aby jeho lid žil osamoceně a nebyl takovým, který by mohl být počítán mezi kterýkoli z národů, aby když se na ně národy podívají, viděly, že Izrael nelze počítat mezi jejich druh.

TAM1897 Q1 35.3Chtěl, aby Izrael stál před světem tak zřetelně – a to by je odlišovalo od všech ostatních národů –, že by všechny národy, které by se na ně dívaly, řekly: „To je výjimečné; to není ten druh vlády, jaký máme my. Nemají krále; zdá se, že si každý vystačí bez jakéhokoli vládce.“ A začaly by se na to vyptávat; řekly by: „Co je příčinou toho všeho? Jak to, že si vystačíte bez všech těch atributů, jako je král, armády, daně a všech těch věcí, které my musíme snášet?“ Odpověď by zněla: „No přece, Bůh je náš král. A provoz jeho vlády nestojí zdaleka tolik, kolik stojí ta vaše; neboť nemáme žádné takové potíže, jaké máte vy. Ano, nemáme žádné daně a on je tak dobrý, že mu rádi dáváme vše, co máme, abychom podporovali a šířili po světě požehnání jeho vlády.“

TAM1897 Q1 35.4A kdyby to jeho lid řekl pohanům, pohané by řekli: „Jistě je tento národ moudrý a rozumný lid; a který národ na zemi je tak veliký, že má tak moudrá a tak dobrá rozhodnutí, jako je celý tento zákon? A který národ má Boha tak blízko u sebe, jako je Pán, tvůj Bůh, ve všech věcech, v nichž ho vzýváme?“ To je to, co Pán zamýšlel. A řekl, že Izrael „sám bydlí, a k jiným národům se nepřiměšuje.“ Měl v úmyslu naučit celý svět oddělení církve od státu, a to nejen v církvi, ale i mezi národy, pokud jde o státy, a také pokud jde o samotnou církev.

TAM1897 Q1 35.5Stačí se podívat sem do Písma a uvidíte to. 5. kniha Mojžíšova 4. Několik veršů vystihuje vše, co jsem nastínil. Počínaje prvním veršem až po osmý:—

TAM1897 Q1 35.6Nyní tedy, ó Izraeli, slyš ustanovení a soudy, kteréž já učím vás činiti, abyste živi byli, a vejdouce, dědičně vládli zemí, kterouž Hospodin Bůh otců vašich vám dává. Nepřidáte nic k slovu, kteréž já přikazuji vám, aniž co ujmete od něho, abyste tak přikázaní Hospodina Boha svého, kteréž já přikazuji vám, zachovali. Oči vaše viděly, co učinil Hospodin pro Belfegor, jak všecky lidi, kteříž odešli po Belfegor, vyhladil Hospodin Bůh tvůj z prostředku tvého. Vy pak, přídržející se Hospodina Boha vašeho, živi jste do dnešního dne všickni. Viztež, učilť jsem vás ustanovením a soudům, jakž mi přikázal Hospodin Bůh můj, abyste tak činili v zemi, do kteréž vejdete k dědičnému držení jí. Ostříhejtež tedy a čiňte je, nebo to jest moudrost vaše a opatrnost vaše před očima národů, kteříž, slyšíce všecka ustanovení tato, řeknou: Jistě lid moudrý a rozumný národ veliký tento jest. Nebo který národ tak veliký jest, kterýž by měl bohy sobě tak blízké, jako jest Hospodin Bůh váš ve všem volání našem k němu? A který jest národ tak veliký, kterýž by měl ustanovení a soudy spravedlivé, jako jest všecken zákon tento, kterýž já vám dnes předkládám?

TAM1897 Q1 35.7Zbývalo tedy v Izraeli ještě nějaké místo pro vytváření jakéhokoli zákona či legislativy? — „Nepřidáte nic k slovu, kteréž já přikazuji vám, aniž co ujmete od něho.“ Měli dělat právě to. Všechny jejich zákony byly pro ně ustanoveny. Jejich právní úprava byla zcela dokončena a byla dokonalá; a dokud ji měli, nepotřebovali žádnou jinou, a jakmile se stalo, že potřebovali jinou, bylo to samo o sobě důkazem, že opustili Boha.

TAM1897 Q1 35.8Dokud potřebovali jakoukoli legislativu, kterou si sami mezi sebou vytvářeli, bylo to důkazem, že opustili Boha, že jim jeho zákon již nestačil a že jim jeho vláda již nestačila. Přesně tak je tomu u všech ostatních pohanů. Tak je tomu u všech národů. Tak se stali pohany. A víte, že Izrael prošel přesně tou samou cestou. Zapomněli na Boha a upadli do modlářství, a pak řekli: „Musíme mít krále, abychom byli jako všechny národy.“ Nezapomeňte však, že museli nejprve zavrhnout Boha, než mohli mít krále; a tím, že zavrhli Boha, aby byli jako národy, jako pohané – to je doslovný význam –, tím, že zavrhli Boha, aby byli jako národy, stali se jako národy, které Boha zavrhly. To víte z celé následující historie.

TAM1897 Q1 35.9Je tedy naprosto zřejmé, že není Boží vůlí, není v zájmu jeho lidu, aby byli jako ostatní národy. Není Boží vůlí, není pro dobro lidu, aby měli jakoukoli formu vlády podobnou vládám národů, které je obklopují. Víte, že tyto vlády nevznikly z následování Boha, ale vznikly z odpadlictví. Z toho všeho je naprosto zřejmé, že Bůh nezamýšlel, aby si jeho lid sám mezi sebou zřídil vládu.

TAM1897 Q1 36.1Pán nezamýšlel, aby si zřídili vládu podobnou vládám okolních národů. Když říká: „Nepřidáte nic k slovu, kteréž já přikazuji vám, aniž co ujmete od něho“, je zřejmé, že jim tím znemožnil jakékoli vytváření zákonů, jakýkoli náznak legislativy, a tím jim zakázal, aby si mezi sebou kdykoli zřídili jakoukoli formu vlády.

TAM1897 Q1 36.2A z toho je naprosto jasné, že když pocítili potřebu jakékoli formy vlády mezi sebou, v níž by museli mít jiné zákony a vládce než Boha, bylo to samo o sobě jasným důkazem, že na Boha zapomněli; že se od něj odvrátili; že jeho vláda jim nestačila; že jeho moc na nich nespočívala, aby je udržela, a proto si museli vytvořit a ustavit nějakou vlastní formu vlády, aby se ochránili před sebou samými.

TAM1897 Q1 36.3Vidíte tedy, že nebylo podle Pánovy vůle, aby jeho lid, žijící osamoceně, měl mezi sebou vlastní vládu. Nebylo jeho vůlí, aby žili mezi národy a měli vládu jako národy; neboť kdyby se rozhodli vytvořit si vlastní vládu, aby se mezi sebou spravovali, byla by to vláda stejná jako vlády národů, protože všichni byli lidé a lidstvo je všude stejné. Když se tedy Izrael pokusil zřídit vládu, aby se sám spravoval, byla podobná těm kolem něj a nemohla být jiná. Byla pohanská. A vždy bude pohanská, kdekoli se o to někdo pokusí.

TAM1897 Q1 36.4„Nepřidáte nic k slovu, kteréž já přikazuji vám, aniž co ujmete od něho, abyste tak přikázaní Hospodina Boha svého, kteréž já přikazuji vám, zachovali.“ Bůh zamýšlí, aby jeho přikázání, jeho zákon, jeho vláda byly pro jeho lid dostačující. A pro jeho lid to stačí. To je jasné. Pro jeho lid to vždy bude stačit. Ale nestačí to těm, kteří to nemají; nestačí to těm, kteří se oddělili od Boha a od jeho zákona a vlády. Jeho vláda jim tedy nestačí, protože ji nemají; a pokud si pak vytvoří vlastní, je to přesně jako u pohanů.

TAM1897 Q1 36.5Oči vaše viděly, co učinil Hospodin pro Belfegor, jak všecky lidi, kteříž odešli po Belfegor, vyhladil Hospodin Bůh tvůj z prostředku tvého. Vy pak, přídržející se Hospodina Boha vašeho, živi jste do dnešního dne všickni. Viztež, učilť jsem vás ustanovením a soudům, jakž mi přikázal Hospodin Bůh můj, abyste tak činili v zemi, do kteréž vejdete k dědičnému držení jí. Ostříhejtež tedy a čiňte je, nebo to jest moudrost vaše a opatrnost vaše před očima národů.

TAM1897 Q1 36.6„to jest moudrost vaše a opatrnost vaše před očima národů.“ Nejen v mých očích; ale čiňte tak, a všechny národy, pohané, řeknou, že jste moudří. Národy, pohané, řeknou, že máte zdravý rozum.

TAM1897 Q1 36.7Viztež, učilť jsem vás ustanovením a soudům, jakž mi přikázal Hospodin Bůh můj, abyste tak činili v zemi, do kteréž vejdete k dědičnému držení jí. Ostříhejtež tedy a čiňte je, nebo to jest moudrost vaše a opatrnost vaše před očima národů, kteříž, slyšíce všecka ustanovení tato, řeknou: Jistě lid moudrý a rozumný národ veliký tento jest. Nebo který národ tak veliký jest, kterýž by měl bohy sobě tak blízké, jako jest Hospodin Bůh váš ve všem volání našem k němu? A který jest národ tak veliký, kterýž by měl ustanovení a soudy spravedlivé, jako jest všecken zákon tento, kterýž já vám dnes předkládám? A však hleď se a bedlivě ostříhej duše své, abys nezapomenul na ty věci, kteréž viděly oči tvé, a aby nevyšly z srdce tvého po všecky dny života tvého; a v známost je uvedeš synům i vnukům svým. A nezapomínej, že jsi onoho dne stál před Hospodinem Bohem svým na Orébě.

TAM1897 Q1 36.8Nezapomeň na to, co jsi viděl a slyšel, ale zejména nezapomeň na to, co jsi slyšel, když jsi toho dne stál před Horebem. Co slyšeli? — Ó, Boží zákon; Boží přikázání a víru Ježíšovu slyšeli toho dne; hlas z nebe hlásal vykoupení a stvoření, aby lidé nehřešili. Izrael však na Boha zapomněl, stal se modlářským a řekl: „Učiň nám krále; učiň nám krále, jako mají všechny národy.“ O té době, kdy byli ještě neposkvrnění, však Pán později řekl (Žalm 81:14–17):—

TAM1897 Q1 36.9Ó byť mne byl lid můj poslouchal, a Izrael po cestách mých chodil, Tudíž bych já byl nepřátely jejich snížil, a na protivníky jejich obrátil ruku svou. A ti, kteříž v nenávisti mají Hospodina, úlisně by se jim poddávati musili, i byl by čas jejich až na věky. A krmil bych je byl jádrem pšenice, a medem z skály sytil bych je.

TAM1897 Q1 36.10Nyní Pán o nás říká, že nás vysvobodil z moci temnoty a přenesl nás do království svého milovaného Syna. Království Boží je opět ustaveno mezi jeho lidem a „království Boží je ve vás“ a je mezi vámi tím, že je v každém z vás a ve všech. Nuže, království Boží je dokonalé království, protože král je dokonalý král a protože zákon toho království je dokonalý zákon. Stačí vám tedy dokonalý král, dokonalý zákon a dokonalé království? Stačí? Je to pro člověka dost? — Ó ano, jistě! Mělo by to člověku stačit?

TAM1897 Q1 36.11A pokud to vše člověku nestačí, je problém v království, nebo v člověku? — Víte, že problém může být pouze v člověku. Ale předpokládejme, že se ten člověk hlásí ke křesťanství. Je problém stále v člověku, nebo v království?

TAM1897 Q1 36.12(Hlasy) V člověku.

TAM1897 Q1 36.13Předpokládejme, že se hlásí k adventistům sedmého dne a Boží království mu nestačí; předpokládejme, že se jich sejde celá skupina a Boží království jim nestačí, ale musí mít své vlastní království, jiné království; musí zřídit vládu, musí si sami ukládat daně, vybrat si ze svých vlastních řad vládce, aby se sami spravovali; jsou to Boží děti? Stačí jim Boží dokonalé království? Patří pod Boží vládu? Stačí jim Boží vláda? Je v nich Boží království? Je? Jak by to mohlo být, když jim nestačí dokonalé království, dokonalý král a dokonalý zákon?

TAM1897 Q1 37.1Vidíte tedy, že oddělení církve od státu, dokonce i mezi adventisty sedmého dne, začíná v srdci; a musí tam začít u každého člověka, kdekoli, jinak tam, kde se nachází, nemůže existovat žádné oddělení církve od státu. Kdyby ve čtvrtém století, v Římské říši, neměl žádný člověk ve svém srdci spojení církve se státem, nevzniklo by ve čtvrtém století papežství. Kdyby měl ve svém srdci pouze církev, jen církev, a nic ze státu, žádné státní zásady, pouze církev – Bůh, jeho království, jeho zákon, jeho spravedlnost, jen on tam vládl – mohlo by vůbec někdy vzniknout papežství?

TAM1897 Q1 37.2(Hlasy) Ne.

TAM1897 Q1 37.3Co je tedy to, čemu se musíme vždy vyhýbat? – Jakémukoli spojení církve a státu v srdci. Co je tedy jedinou jistou ochranou proti papežství? – Je to milovat Boha celým srdcem, celou duší, celou myslí a celou silou. Je to: „Vyjdi z země své a z příbuznosti své, i z domu otce svého“. Znamená to obrátit se zády k Egyptu. Znamená to „sám bydlí, a k jiným národům se nepřiměšuje.“

TAM1897 Q1 37.4Nyní přečtu z knihy „Empires of the Bible“ (Říše Bible), od strany 152 dále, několik citátů, které jsem tam vložil z knihy „Patriarchs and Prophets“ (Patriarchové a proroci), spolu s biblickými verši, týkajících se právě této souvislosti. Nejprve přečtu některá svá vlastní slova; ale řeknu vám, kdy přečtu slova z knihy „Patriarchové a proroci“:—

TAM1897 Q1 37.5„aj, lid ten sám bydlí, a k jiným národům se nepřiměšuje.“ Pán nikdy neměl v úmyslu, aby byl jeho lid uspořádán do království, státu nebo vlády, jako jsou národy tohoto světa. Neměli být jako národy kolem nich. Měli být odděleni pro Boha „ode všeho lidu, kterýž jest na tváři země“. „lid ten … k jiným národům se nepřiměšuje.“

TAM1897 Q1 37.6Pokud se tedy považuji za příslušníka německého státu, počítám se tím mezi národy? Pokud se považuji za příslušníka anglické vlády, za její součást, za loajálního a vlasteneckého občana, který by bojoval za vlajku, počítám se tím mezi národy? A pokud bojuji za tu vlajku, svou vlajku, svou britskou vlajku, a můj bratr, adventista sedmého dne, který je tady, patří ke Spojeným státům a je loajální a vlastenecký, a pokud se tyto dva národy dostanou do války a on musí odrážet invaze a dojde ke konfliktu, pak jsem já na jedné straně a můj bratr na druhé, a bratr bojuje proti bratrovi. Nařídil to Bůh? — Víte, že ne. Měl tedy vůbec na mysli něco, když řekl, že ten lid bude bydlet sám a nebude počítán mezi národy?

TAM1897 Q1 37.7Čtu dále kousek ze svého vlastního spisu „Empires of the Bible“ (Říše Bible): — Jejich vláda měla být čistou a jednoduchou teokracií — Bůh jejich jediným králem, jejich jediným vládcem, jejich jediným zákonodárcem. Byla to skutečně církevní organizace, počínaje organizací „církve na poušti“; a měla být oddělena od jakékoli představy o státu. Systém, který vznikl na poušti prostřednictvím Mojžíše a pokračoval v Kanaánu prostřednictvím Jozueho, měl být věčný.

TAM1897 Q1 37.8Nyní čtu z knihy „Patriarchové a proroci“:—

TAM1897 Q1 37.9Izrael byl spravován jménem a mocí Boží. Úkolem Mojžíšovým, sedmdesáti starších, knížat a soudců bylo toliko dozírat na zachovávání zákonů, vydaných Bohem. Nikdo z nich však neměl moc dávat národu zákony.

TAM1897 Q1 37.10Kdo neměl pravomoc vydávat zákony pro národ?

TAM1897 Q1 37.11(Hlasy) Církev.

TAM1897 Q1 37.12Z kolika lidí se skládala církev? Zahrnovalo to jednoho, dva, deset, dvanáct nebo kterýchkoli padesát? — Ano. Měli tedy oni, nebo někdo z nich, nějakou pravomoc vydávat zákony pro ostatní, nebo dokonce pro sebe samé? — Neměli.

TAM1897 Q1 37.13ó Izraeli, slyš ustanovení a soudy, kteréž já učím vás činiti, abyste živi byli, a vejdouce, dědičně vládli zemí, kterouž Hospodin Bůh otců vašich vám dává. Nepřidáte nic k slovu, kteréž já přikazuji vám, aniž co ujmete od něho.

TAM1897 Q1 37.14Nyní opět cituji z knihy „Patriarchové a proroci“:—

TAM1897 Q1 37.15To bylo stále podmínkou trvání Izraele jako národa.

TAM1897 Q1 37.16Když se tedy Izrael od toho odchýlil a učinil krok k vytvoření království, aby se stal podobným ostatním národům, co to znamenalo? — Ztrátu existence. Na to nezapomeňte.

TAM1897 Q1 37.17Nyní další odstavec, který jsem napsal a který bych nyní chtěl zopakovat:—

TAM1897 Q1 37.18Zásady vlády Izraele byly výlučně zásadami čisté teokracie. V jakékoli vládě je to pouze věrnost zásadám vlády ze strany občanů, která ji může učinit úspěšnou.

TAM1897 Q1 37.19To je všeobecně uznávaná pravda. O jaké vládě zde uvažujeme? — O Boží vládě. Občany jaké vlády byli? — Boží vlády. Věrnost zásadám této vlády byla tedy jedinou věcí, která mohla zajistit úspěch této vlády a tohoto panování, a to i když vládcem byl Bůh.

TAM1897 Q1 37.20Pouze díky neustálé Boží přítomnosti s Izraelem mohla být tam zřízená vláda vůbec úspěšná. Věrnost principům této vlády ze strany lidu proto vyžadovala, aby každý z lidí ve svém každodenním životě neustále usiloval o to, aby s ním trvale přebýval Bůh jako jediný Král, Vládce a Zákonodárce. Ale „Bez víry pak nemožné jest líbiti se Bohu“. Právě „vírou“ Bůh přebývá v srdci a vládne v životě. Základní princip, ba samotná existence vlády Izraele, tedy spočívala v živé, trvalé víře ze strany izraelského lidu.

TAM1897 Q1 38.1A právě v tomto bodě Izrael selhal. Ve skutečnosti je to jediné místo, kde mohli selhat. Nevydrželi ve víře; nezůstali věrní svému Králi a vládě. Lid, který vstoupil do země, který vírou překročil řeku Jordán po suché zemi, když byla řeka zcela rozvodněná, díky jehož víře se zdi Jericha zřítily k zemi, když je obcházeli sedm dní a vydávali vítězný pokřik víry – tento lid věřil Pánu a On byl s nimi v moci. Ale nastala změna. Lid ztratil čistotu víry a upadl do formalismu. Tento příběh je nám vyprávěn v několika stručných verších Písma. „I sloužil lid Hospodinu po všecky dny Jozue, a po všecky dny starších, kteříž dlouho živi byli po Jozue, jenž viděli všecky skutky veliké Hospodinovy, kteréž učinil Izraelovi. Ale když umřel Jozue syn Nun, služebník Hospodinův, jsa ve stu a desíti letech … Také když všecken věk ten připojen jest k otcům svým, a povstal jiný věk po nich, kteříž neznali Hospodina, ani skutků, kteréž učinil Izraelovi: Tedy činili synové Izraelští to, což jest zlého před očima Hospodinovýma, a sloužili modlám, Opustivše Hospodina Boha otců svých, kterýž je vyvedl z země Egyptské, a odešli za bohy cizími, bohy těch národů, kteříž byli vůkol nich, a klaněli se jim; pročež popudili Hospodina. Nebo opustivše Hospodina, sloužili Bálovi i Astarotům.“ — „Empires of the Bible“, str. 153, 154.

TAM1897 Q1 38.2Přesně tak se chovali i za Nimrodových časů. Jaký byl důsledek za Nimrodových časů? — Ustanovili si za krále jednoho ze svých řad, protože odmítli Boha jako krále. Je tedy divné, že by měl být důsledek stejný i u Izraele v této době?

TAM1897 Q1 38.3Jelikož neměli v srdci Boží přítomnost, která by je oddělovala dokonce i od nich samých a tím je odlišovala od ostatních lidí, byli tak podobní okolním národům, že bylo zcela přirozené, že se k nim připojili v uctívání jejich bohů. Když se v důsledku jejich odpadlictví břemeno jejich vlastních skutků a útlak ze strany pohanů stalo tak těžkým, že to již nemohli déle snášet, pokaždé se obrátili k Pánu z celého srdce, vložili svou důvěru výhradně v něj a tak v něm nalezli slavné vysvobození ze svých hříchů i od všech svých utlačovatelů. Avšak když se ocitli osvobozeni, stále nedokázali pěstovat přítomnost svého Pána a Vysvoboditele a usilovat o ni; proto se jejich náboženství opět stalo formálním a brzy si znovu osvojili způsoby pohanů a uctívali jejich bohy.

TAM1897 Q1 38.4Kdyby jen upřeli svá srdce na Pána a důvěřovali mu po celou dobu, tak jako to činili v těchto záchvatech nápravy, zjistili by, že pro ně je po celou dobu právě tím, čím byl při těchto příležitostech. Pak by celý jejich život byl takový, jaký si vždy přál, aby byl – neustálý pokrok vpřed a vzhůru, růst v milosti a v poznání Pána, našeho Spasitele. Pak by byli jasným a zářícím světlem pro všechny národy.

TAM1897 Q1 38.5Místo toho, aby je tyto opakované zkušenosti přivedly do bodu, kdy by nakonec a navždy přestali důvěřovat sami sobě a důvěřovali pouze Pánu, ve skutečnosti dospěli do stavu, kdy nakonec přestali důvěřovat Pánu a rozhodli se plně spoléhat na sebe. Ve své nevěře a odpadlictví viděli v neustálých nájezdech pohanů, jimiž byla země vypleněna a lid utlačován, pouze důkaz, že z praktického hlediska Boží vláda selhala.—„Empires of the Bible“, str. 154, 155.

TAM1897 Q1 38.6Nyní opět cituji z knihy „Patriarchové a proroci“:—

TAM1897 Q1 38.7Začali vinu za všechno zlo, které povstalo z jejich hříchů a z jejich pošetilostí, svalovat na správu Boží.

TAM1897 Q1 38.8Vidíte tedy, v čem spočívá problém, když jakýkoli lid, který se hlásí k Pánu, potřebuje jinou vládu než tu Jeho. Odklonili se od Boha; upadli do zla; trpí zlem mnoha druhů; a za to vše viní Boží vládu. Boží vláda pro ně nebyla dost dobrá; neudělala pro ně dost. Proč? — Protože ji neměli.

TAM1897 Q1 38.9Čtu dále z knihy „Patriarchové a proroci“:—

TAM1897 Q1 38.10Postupně ztrácel svou úctu k Bohu a přestal si vážit cti být vyvoleným národem Božím. Okouzleni okázalostí a nádherou pohanských knížat, byli již sytí vlastní prostoty. Mezi kmeny se začala rozmáhat řevnivost a žárlivost. Vnitřní rozpory je oslabily. Byli vystaveni ustavičným nájezdům svých pohanských nepřátel a tak dospěli k přesvědčení, že se kmeny musí sjednotit pod silnou ústřední vládou, mají-li si své postavení mezi národy udržet. Protože přestali poslouchat zákon Boží, zatoužili po tom zbavit se vlády svého božského Panovníka. Po celém Izraeli se začal šířit požadavek zřízení království.

TAM1897 Q1 38.11Nyní přečtu úryvek z toho, co jsem napsal v knize „Empires of the Bible“:—

TAM1897 Q1 38.12Byla to znovu ta samá historie jako v Babylonu a Egyptě. Velký podvodník je svedl k modlářství a z modlářství k monarchii, aby nad nimi získal nadvládu a pozemskými vlivy je odlákal od služby Bohu, či jim ji silou zakázal.

TAM1897 Q1 38.13A víte, že Izrael skutečně pronásledoval proroky, zakazoval kázání Božího slova, stejně jako to činil každý jiný pohanský národ na zemi od dob Nimroda až do dnešního večera a stejně jako to bude činit každý jiný pohanský národ, i kdyby jej založili adventisté sedmého dne.

TAM1897 Q1 38.14Nyní opět cituji z knihy „Patriarchové a proroci“:—

TAM1897 Q1 38.15Bůh si přál, aby jeho národ vzhlížel k němu jako ke svému jedinému zákonodárci a toliko v něm viděl pramen své síly. Při pocitu své závislosti na Bohu by byli k Bohu stále více připoutáváni. Tím by se povznesli a zušlechtili, takže by byli hodni vysokého poslání, k němuž je Bůh povolal jako svůj vyvolený národ. Bude-li však na trůn dosazen člověk, odvrátí to mysli lidí od Boha.

TAM1897 Q1 38.16A je mi jedno, jestli je to adventista sedmého dne; má to tendenci odvádět mysl lidí od Boha.

TAM1897 Q1 38.17Čtu dále z knihy „Patriarchové a proroci“:—

TAM1897 Q1 38.18Budou pak více věřit lidské síle než božské moci –

TAM1897 Q1 39.1Potřebovali ochranu před pohany? — Ano. Neútočili na ně snad pohané a neprováděli proti nim nájezdy? — Ano. Potřebovali ochranu? — Ano. Proč zřídili vládu? — Kvůli ochraně — kvůli ochraně před nájezdy pohanů.

TAM1897 Q1 39.2Co řekl Pán, pokud by ho poslouchali a dodržovali jeho zákony? V době svátků mohli všichni muži opustit své domovy a vydat se do Jeruzaléma, aniž by jim někdo ublížil nebo zatoužil po jejich zemi. Když se však odvrátili od Boha a ztratili jeho ochranu, nemohli opustit své domy, aniž by do nich vtrhli pohané. A dokonce i když byli všichni doma, pohané na ně vtrhli. Když jejich pšenice dozrála a byla připravena ke sklizni, vtrhli pohané a vzali ji celou, i když byli všichni muži doma. A když hrozny dozrály a byly připraveny ke sběru, vtrhli pohané a všechny je sklidili. Proč? — Protože se lid odvrátil od Boha a on je nemohl požehnat v jejich odvrácení tak, jak by je požehnal, kdyby byli s ním, neboť to by je v jejich odvrácení jen povzbudilo.

TAM1897 Q1 39.3A tak:—

TAM1897 Q1 39.4Bude-li na trůn dosazen člověk, odvrátí to mysli lidí od Boha. Budou pak více věřit lidské síle než božské moci a chyby jejich krále je svedou ke hříchu a odtrhnou národ od Boha.

TAM1897 Q1 39.5Proto řekli Samuelovi: „ustanov nám krále, aby soudil nás, jakož jest u všech národů.“

TAM1897 Q1 39.6Nyní opět cituji z knihy „Patriarchové a proroci“ další pasáž, která se přímo vztahuje k současnosti:—

TAM1897 Q1 39.7Tato touha napodobovat světské mravy a obyčeje stále ještě [Kam to vede? — Do současnosti.] u křesťanů přežívá. Odklánějí se od Hospodina a pachtí se za světským ziskem a slávou. Křesťané se stále snaží napodobovat mravy těch, kdož uctívají boha tohoto světa. Mnozí tvrdí, že budou-li obcovat s bezbožníky a přizpůsobí-li se jejich zvyklostem, získají na ně větší vliv.

TAM1897 Q1 39.8To říkal i Izrael.

TAM1897 Q1 39.9Všichni, kdož tak činí, vzdalují se však zdroje své vlastní síly. Přátelí-li se se světem, stávají se současně nepřáteli Boha. Pro světské výhody obětují nevýslovně čestné poslání, k němuž je Bůh povolal, aby zvěstovali ctnosti toho, kterýž nás povolal „ze tmy v předivné světlo své“.— „Patriarchové a proroci“, kap. 59, odst. 13.

TAM1897 Q1 39.10Nyní čtu dál o dávném Izraeli:—

TAM1897 Q1 39.11„Jako všickni jiní národové.“ Izraelští si neuvědomovali, že být odlišný od jiných národů je zvláštní výsada a požehnání. Bůh vydělil Izraelské ze všech ostatních národů, aby je učinil svým vlastním národem. Izraelští si však nevážili této vysoké pocty a dychtili jenom napodobit příklad pohanů!

TAM1897 Q1 39.12Čtu dál z knihy „Patriarchové a proroci“:—

TAM1897 Q1 39.13Izraelským se dařilo nejlépe tehdy, když uznávali Hospodina za svého krále, když zákony a vládu, které jim dal, pokládali za lepší, než mají všechny ostatní národy.

TAM1897 Q1 39.14Když považuji Boží vládu a zákon za nadřazené vládě a zákonům všech ostatních národů, jak se mohu zaplétat s ostatními národy? Pokud tedy musím zavést něco podobného jako ostatní národy, abych sám sebe řídil, abych se držel na správné cestě a vedl ty kolem sebe, kteří jsou stejní jako já, považuji pak Boží vládu a zákony za nadřazené těm, které sám vytvořím? A když tedy jeho zákony nepovažuji za nadřazené těm, které sám vytvořím, kam mě to staví?

TAM1897 Q1 39.15(Hlasy) Nad Boha.

TAM1897 Q1 39.16Stejně jako ten druhý papež; stejně jako Nimrod – stavím se na místo Boha. Žádný člověk se nemůže postavit na místo Boha, aniž by se postavil nad Boha.

TAM1897 Q1 39.17Kromě toho jsem napsal to, co uznáte za pravdu:—

TAM1897 Q1 39.18Ale to vše bylo nyní zapomenuto v jejich pevném úmyslu mít krále, vládu, stát, jako všechny národy. Proti výslovné vůli Páně chtěl být Izrael počítán mezi národy... Ach, kdyby Izrael v těch dnech poznal, co patří k jeho pokoji! Ach, kdyby uvěřil Pánu a připustil, že On zná lépe než oni cestu, kterou by se měli vydat pro své dobro! Ale proti Jeho nejnaléhavější prosbě a nejvážnějšímu varování zavřeli uši a zatvrdili svá srdce, a právě tehdy se vydali na cestu, která s neúprosnou logikou vedla k jejich zničení jak jako národa, tak jako vyvoleného lidu.

TAM1897 Q1 39.19Stalo se také, že se kmeny rozdělily – na deset a na dva. Co se stalo s těmi deseti? – Procházely neustálou cestou odpadlictví, až zvolaly: „Nemáme žádného krále.“ Tehdy k nim Pán promluvil skrze proroka Ozeáše a řekl: Já budu vaším králem; vrať se ke mně, Izraeli, ty, který jsi ode mě utekl; já budu vaším králem. Ale oni se nechtěli vrátit; a tak byli odvedeni do zajetí a navždy ztraceni.

TAM1897 Q1 39.20Když se tak stalo, napsal Ozeáš o Judsku: „ještě Juda panoval s Bohem silným, a s svatými věrný byl.“ Víte však, že Juda sestupoval krok za krokem po cestě odpadlictví, až přišlo slovo: „Sejmi tu čepici, a svrz tu korunu, kteráž nikdy již taková nebude; toho, kterýž na snížení přišel, povyš, a vyvýšeného poniž. Zmotanou, zmotanou, zmotanou učiním ji, (čehož prvé nebývalo), až přijde ten, jenž má právo, kteréž jsem jemu dal.“

TAM1897 Q1 39.21Pán musel přimět pohany, aby vládli jeho vlastnímu lidu. A když je Pán skrze pohany, skrze vládu pohanů, ochraňoval, dokud k nim sám nepřišel, stále volali ta slova, která vyslovili za dnů Saula: „Nikoli, ale král bude nad námi.“ A když Kristus nechtěl být jejich králem, ukřižovali ho a volali: „Nemámeť krále, než císaře.“

TAM1897 Q1 40.1Když navzdory protestu Pána skrze Samuela volali: „Nikoli, ale král bude nad námi“, v tom volání Pán uslyšel – a nyní je to pro všechny snadno slyšitelné – jejich konečný výkřik proti němu: „Nemámeť krále, než císaře.“ Tím, že zavrhli Boha, aby byli „jako všechny národy“, stali se jako všechny národy, které Boha zavrhly.

TAM1897 Q1 40.2Výkřik, který vydali proti Kristu před Pilátovým soudem, byl obsažen v tom výkřiku: „král bude nad námi“, který zazněl za dnů Saula; a Bůh jej uslyšel. Taková je logika této věci a nelze se jí vyhnout. A chceme-li se jí vyhnout vy i já, musíme se obrátit k Bohu celým srdcem, celou duší, celou myslí a celou silou. Musíme opustit svou zemi, své příbuzenstvo i dům svého otce. Musíme se odvrátit od Egypta, i kdybychom stáli na prahu trůnu pozemské vlády; musíme z něj sestoupit, odvrátit se od něj, vše opustit a obrátit se k Bohu v živé víře; a pak musíme bydlet sami a nebýt počítáni mezi národy.

TAM1897 Q1 40.3Tak vidíte, že Bůh vždy učil svůj lid i národy, že věčné spasení jeho lidu i každého člověka závisí na absolutním oddělení církve a státu v srdci.