Egypt a Izrael

TAM1897 Q1 20.8Kázání přednesené ve čtvrtek večer, 4. března 1897 Otištěno v General Conference Bulletin, první čtvrtletí 1897, sv. 2, č. 1, str. 20–26.

TAM1897 Q1 20.9Naše první lekce nám přiblížila vznik státu; založení prvního státu v dějinách. Naše druhá lekce nám přinesla první příklad oddělení církve od státu v dějinách. Již v té rané době Pán jasně naznačil, jak úplné by mělo být oddělení církve od státu. Dnes večer budeme sledovat obě tyto linie, dokud se opět nesetkají v téže zemi.

TAM1897 Q1 20.10Nimrod byl synem Kúše; Kúš obýval Etiopii; Kúš byl synem Chama; a Egypt byl zemí Chama. Takto můžeme vysledovat Nimrodův rodokmen přímo až do Egypta; a jeho příklad můžeme rovněž vysledovat až do Egypta. Ačkoli byl Nimrod prvním člověkem, který nosil královskou korunu, prvním, kdo nesl tento titul a prosazoval královskou vládu, v Egyptě byl tento Nimrodův příklad ve všech svých fázích následován nejúplněji a nejplněji ustaven.

TAM1897 Q1 20.11V Egyptě nebyl žádný král až do doby po Nimrodovi; až poté, co si uzurpoval místo a autoritu krále. Vždyť, jak si vzpomínáte, když to Nimrod udělal, bylo to proti Bohu, proti představě, kterou o Bohu měl lid, a proti jejich poznání o něm. V té době lidé věděli, že tím Nimrod zaujímal místo Boha; a jeho jméno naznačuje názory, které tehdy ohledně tohoto činu převládaly. V Egyptě se postupovalo stejným způsobem. Egyptské záznamy potvrzují, že prvními vládci Egypta byli bohové, dalšími byli polobozi, tedy polobožské bytosti; po nich následovali samotní králové, kteří byli lidmi.

TAM1897 Q1 20.12Vidíte tedy, že v této zemi byl postup totožný s tím v Šináru. V Egyptě král záměrně a otevřeně, z vlastní vůle, zaujímal pro lid místo boha. Lidé na něj tak pohlíželi. Slunce bylo bohem; egyptský král byl synem slunce. Pro lid byl Bohem. Lidé žili z jeho dechu. Byl jejich dechem života. Čerpali z něj svou životní sílu. Pro ně byl „dárcem života, podobným věčnému slunci“. (Viz „Empires of the Bible“, kap. 7, odst. 27, 38, 43, 44, 49, 64, 71–83, 96, 102; kap. 14, odst. 15, 16.) V Egyptě tedy král nebyl pouhým zástupcem, místokrálem boha; byl ztělesněním Boha. Boží život přebýval v králi a skrze krále se dostával k lidu. Král byl tedy pro lid životem, protože v něm byl ztělesněn velký, vše prostupující bůh, slunce. Neexistovala žádná Boží vlastnost, kterou by král lidu nepředstavoval. Takový byl systém královské moci a vlády ve starověkém Egyptě.

TAM1897 Q1 21.1Vraťme se nyní do Chaldeje, kde Bůh oddělil církev od státu, jak jsme četli v předchozí lekci, když řekl Abrahamovi: „Vyjdi z země své a z příbuznosti své, i z domu otce svého do země, kterouž ukáži tobě.“ A mějte na paměti, že teprve poté, co se Abraham oddělil od posledního ze svých příbuzných, mu Pán ukázal tu zemi. Abraham se nejprve oddělil od své země; za druhé, od domu svého otce; a za třetí, od svých příbuzných. Teprve poté, co Lot odešel do údolí Sodomy, ukázal Bůh Abrahamovi tu zemi. Genesis 13:14, 15. Když Bůh povolal Abrahama a on se oddělil od své vlasti – srdcem i duší i vším – a od domu svého otce i od všech svých příbuzných a stál tam, kde ho Pán chtěl mít, tehdy mu Pán řekl: „Pozdvihni nyní očí svých, a pohleď z místa, na němž jsi, na půlnoci a na poledne, i na východ a na západ. Nebo všecku zemi, kterouž vidíš, tobě dám a semeni tvému až na věky.“ Dám ji jako věčné vlastnictví.

TAM1897 Q1 21.2Nyní se vás ptám: Když Bůh řekl Abrahamovi, aby pozvedl oči a podíval se, viděl Abraham více, než by viděl, kdyby pozvedl oči, aniž by mu to Bůh řekl?

TAM1897 Q1 21.3(Sbor) Ano.

TAM1897 Q1 21.4Viděl tedy něco, co by nemohl vidět, kdyby mu Bůh neřekl, aby se podíval. A když mu Bůh řekl, aby pozvedl oči a podíval se, to, co uviděl, byla země, kterou mu Bůh slíbil. V tu chvíli mu Bůh ukázal zaslíbenou zemi, a to byla země, do které ho Pán povolal. V tu chvíli mu ji nedal, „ani šlépěje nožné, ač byl jemu ji slíbil dáti k vladařství, i semeni jeho po něm.“ A on neustále upíral zrak k té nebeské zemi; k té zemi, která má město se základy, jehož stavitelem a tvůrcem je Bůh. Bylo tu „zaslíbení … aby byl dědicem světa“; a Abraham jej přijal „skrze spravedlnost z víry“. Když tedy Bůh řekl Abrahamovi, aby se na ni podíval, a že ji dá jemu i jeho potomstvu jako věčné vlastnictví, co uviděl? Svět?

TAM1897 Q1 21.5(Hlasy) Uviděl svět, který má přijít.

TAM1897 Q1 21.6A to je ta země, která mu od té chvíle patřila. „A když Kristovi jste, tedy símě Abrahamovo jste, a podle zaslíbení dědicové.“ A to je vaše země i moje. Ach, jen si představte, jak úzkoprsé, jak naprosto nehodné představy musí mít ten, kdo se spokojí s jakoukoli jinou zemí, nebo má sklon k jakékoli jiné zemi, nebo chová jakoukoli náklonnost k jakékoli jiné zemi. Jak to může někdo udělat, když má oči upřené na tu zemi, kterou mu Bůh ukázal a do které ho volá!

TAM1897 Q1 21.7Abraham zemřel. Izák žil a zemřel. Jákob a jeho rodina byli odvedeni do Egypta, jak Pán řekl Abrahamovi: „pohostinu bude símě tvé v zemi cizí“, a tou zemí byl Egypt. Nyní se zamyslete pozorně. Nezapomeňte na tento výraz, který nám Pán dává ohledně Egypta, neboť se nám bude hodit v následujících lekcích. Zemí, v níž měli být cizinci a sloužit Pánu, byl Egypt. Bydleli tam stovky let – v zemi, která nebyla jejich. A pamatujte, že to byl ten Egypt, který jsme načrtli, v němž král zaujímal místo Boha a byl pro lid Bohem.

TAM1897 Q1 21.8Pojďme se na tuto církev ještě na chvíli podívat a zjistit, co s ní Pán činil. Dnes večer máme před sebou mapu, která nám ukazuje tuto zemi. Tady je Chaldea, odkud byl Abram povolán; a on šel sem do Mezopotámie do Cháranu, kde zemřel jeho otec. Tam byl oddělen od domu svého otce a poté přišel do země, kde byl oddělen od Lota.

TAM1897 Q1 21.9Zatímco byl Abram v této zemi, psala se historie: národy Východu dobývaly území směrem na západ, až k hranicím Egypta. Ale v době, kdy Izrael odešel do Egypta, nebo krátce předtím, se egyptská říše rozprostírala po celé této východní oblasti. Zasahovala do celého Egypta, dolů až do Etiopie, zahrnovala celou jižní a západní hranici Malé Asie až k Arménii, Asýrii a Šinaru; takže egyptská říše pokrývala celý východní region, tehdejší známý svět. Egyptská říše byla ve své době stejně univerzální jako římská ve své době či kterýkoli z dalších národů, které následovaly.

TAM1897 Q1 21.10Zatímco se dějiny psaly na Východě a králové těchto zemí dobývali západní regiony až k hranicím Egypta, Bůh usadil svou církev v zemi Kanaán, aby udržoval naživu poznání pravého Boha mezi národy, které tudy přicházely a odcházely. A když se egyptské království rozšířilo po celé této zemi a sídlem světové říše se stalo samotné hlavní město Egypta, Bůh přivedl svůj lid do Egypta, aby se velvyslanci a správci všech národů, kteří procházeli ze všech těchto zemí ke svému vládnímu centru, jímž byl Egypt, dostali do kontaktu s Božím lidem.

TAM1897 Q1 21.11V Egyptě Pán usadil svůj lid v Góšenu, na průchodu mezi těmito pohanskými národy a hlavním městem Egypta, aby lidé, jejich vyslanci i vládci procházeli Góšenem, zemí obývanou Božím lidem, a aby byla upoutána jejich pozornost na pravého Boha.

TAM1897 Q1 22.1V Egyptě také stál Josef po boku trůnu, takže velvyslanci přicházející do Egypta se museli setkat s Josefem, který jim zprostředkoval poznání pravého Boha. Po Josefově smrti zůstala památka na Josefa a jeho vliv v egyptském hlavním městě až do dob Mojžíše. Tehdy byl Mojžíš v paláci a po boku trůnu. Nejen po boku, jako tomu bylo u Josefa; ale Mojžíš stál na prvním schodu k trůnu, neboť byl synem faraonovy dcery. Faraonova dcera byla faraonovou manželkou; a Mojžíš, jakožto syn faraonovy dcery, byl dvojnásobně legitimním dědicem trůnu. Kdyby faraonova manželka nebyla jeho dcerou, stal by se dědicem trůnu její adoptivní prvorozený syn. Kdyby zase faraón měl jinou manželku a žádné další děti, jeho dcera by byla dědičkou trůnu. Ale když byla faraonova dcera zároveň faraonovou manželkou, pak byl její adoptivní syn dvojnásobným dědicem trůnu. O jeho právu na dědictví egyptského trůnu, který byl tehdy trůnem světa, nebylo pochyb.

TAM1897 Q1 22.2V té době bylo egyptskému králi asi osmdesát let, takže mezi Mojžíšem a jeho dvojnásobně oprávněným místem na trůnu a držením veškeré moci egyptské říše, která pokrývala celý svět, zbývalo jen málo času. A v té době se také blížil čas splnění zaslíbení, které Bůh přísahal Abrahamovi, a Mojžíš tomu věřil, a proto záměrně a zcela odmítl trůn i veškerou moc a slávu Egypta – „odepřel slouti synem dcery faraonovy“.

TAM1897 Q1 22.3Mojžíš věřil, že se blíží čas zaslíbení, které Bůh přísahal Abrahamovi. A mimochodem, měli bychom si ujasnit, zda tomu věříme; neboť pokud si budeme jisti, že tomu věříme, uvidíme v Mojžíšově víře v to ještě více. Otevřete Skutky apoštolů 7:17:—

TAM1897 Q1 22.4Když se pak přibližoval čas zaslíbení, o kterémž byl přisáhl Bůh Abrahamovi, rostl lid a množil se v Egyptě.

TAM1897 Q1 22.5V době, kdy se narodil Mojžíš, se faraón rozhodl tento lid vyhladit, aby se nerozmnožoval a nestal se tak mocným, že by byl schopen opustit zemi. Jde o to, že v Egyptě nebyli jen Židé jako cizí národ, ale bylo tam množství cizinců – zajatců, kteří byli přivedeni z jiných zemí do Egypta. V té době tedy tvořili cizinci asi jednu třetinu egyptského obyvatelstva. Hebrejské slovo, které vyjadřuje, že se lid rozmnožoval, znamená, že se „rojili“ jako včely nebo ryby. Když faraón viděl, jak se lid tak hojně rozmnožuje, a navíc jak je země plná cizinců, začal se obávat, že by se mohli vzbouřit, zmocnit se země a opustit zemi.

TAM1897 Q1 22.6Dalším faktorem, který k tomu vedl, bylo to, že v době, kdy Izraelité pobývali v Egyptě – v době, kdy egyptská říše ovládala celý Východ –, docházelo ze strany státní moci k systematickým pokusům přinutit celé obyvatelstvo říše, aby uctívalo výhradně slunce. V celé říši se vyskytovaly různé formy uctívání slunce, ale veškerá moc říše se snažila potlačit všechny formy uctívání slunce kromě pouhého nahého slunečního disku na obloze nebo obrazu slunečního disku před nimi. Izraelité se samozřejmě tomuto nařízení nepodřídili. Nechtěli uctívat slunce. Zastávali Boží pravdu a tato skutečnost byla i nyní stále v mysli tohoto krále. Byl to jiný král, kdo se pokusil prosadit uctívání slunce; ale když nastoupil tento král, měl tuto věc na paměti a byl to základ, na kterém mohl usuzovat, že pokud by tento lid dostal příležitost, ujal by se vedení při opuštění země.

TAM1897 Q1 22.7Z té doby se v záznamech uvádí nejen to, že „lid rostl a rozmnožoval se“, ale také to, že „se blížil čas zaslíbení, které Bůh přísahal Abrahamovi“. Jaké zaslíbení Bůh přísahal Abrahamovi? Jaké bylo Boží zaslíbení Abrahamovi? — Že mu dá zemi, kterou viděl. Jaká to byla země?

TAM1897 Q1 22.8(Hlasy) Svět.

TAM1897 Q1 22.9Jaký svět?

TAM1897 Q1 22.10Budoucí svět.

TAM1897 Q1 22.11To jsou slova Štěpána: „Blížil se čas zaslíbení, které Bůh přísahal Abrahamovi.“ Opravdu? Věříte tomu? Věříte, že se blížil čas, kdy Bůh dá Abrahamovi tu zemi, kterou mu ukázal? Píše se: „Abrahamovi.“ Budou tam i jiní, ale bylo to určeno Abrahamovi. Ne někomu jinému bez Abrahama; ale Abrahamovi a jeho potomstvu. „Nedí: A semenům, jako by o mnohých mluvil, ale jako o jednom: A semenu tvému, jenž jest Kristus.“

TAM1897 Q1 22.12Blížil se tedy čas zaslíbení, kdy Bůh dá Abrahamovi a Kristu tu zemi, kterou Bůh Abrahamovi ukázal? Neptám se, zda jste o tom někdy předtím přemýšleli, či nikoli. Ptám se, zda věříte tomu, co je zde napsáno. Nebudu se pokoušet to vysvětlovat. Není třeba to vysvětlovat, když tomu jednou uvěříme, neboť je to tak napsáno. Z vaší znalosti Bible dobře víte, aniž byste se museli odvolávat na verše, že Bůh toto zaslíbení pokaždé dával Abrahamovi a jeho potomstvu. Nikdy potomstvu bez Abrahama. Nikdy Abrahamovi bez potomstva – a „ne potomkům“, ale tvému potomku. Když se tedy blížil čas splnění zaslíbení, aby to bylo dáno Abrahamovi, komu jinému to přišlo? – Kristu. Jak to mělo přijít k Abrahamovi? – Skrze Krista.

TAM1897 Q1 22.13S. H. Lane.—Když bylo zaslíbení zopakováno Izákovi a Jákobovi, nebylo to vyjádřeno stejnými slovy?

TAM1897 Q1 22.14Ano. Vždy to bylo stejné.

TAM1897 Q1 22.15S. H. Lane.—Pak by tedy otázka zněla: Musel tam nutně být Abraham, aby se naplnilo Štěpánovo prohlášení?

TAM1897 Q1 23.1Ano, protože se tam po celou dobu píše: „Tobě a tvému potomku.“ Ale přijdou i další verše, které to potvrdí.

TAM1897 Q1 23.2Teď jen krátce. Jákob zemřel v Egyptě, byl převezen do země a tam pohřben. Josef zemřel v Egyptě, ale řekl: „Nepohřbívejte mě; ani tam v zemi.“ Josef nechtěl, aby ho přenesli do Palestiny, kam byl převezen Jákob a kde byl pohřben. Josef řekl: „Bůh vás navštíví. Nechte si mé tělo a až vás Bůh navštíví, vezměte mě s sebou. Vezměte s sebou mé kosti.“ A tak učinili. A až dorazí do té země, o jakou zemi Bůh mluvil v zaslíbení daném Abrahamovi?

TAM1897 Q1 23.3(Sbor) Budoucí svět.

TAM1897 Q1 23.4Copak nevidíte, že Josef nikdy nečekal, že bude pohřben v tomto světě?

TAM1897 Q1 23.5Podívejte se na to z jiného úhlu. Píše se, že „se přiblížil čas zaslíbení, které Bůh přísahal Abrahamovi“. Bůh přísahal, že dá Abrahamovi zemi, kterou mu ukázal, jako věčné vlastnictví. Ale Abraham byl nyní mrtvý a byl mrtvý již stovky let. Jak tedy mohl Bůh dát zemi Abrahamovi, když byl mrtvý? Zjevně nemohl. Jelikož tedy Bůh přísahal, že dá zemi Abrahamovi; jelikož se nyní blížil čas, který Bůh Abrahamovi přísahal; a jelikož Abraham byl nyní mrtvý, je jisté, že země nemohla být Abrahamovi dána, dokud byl mrtvý; a je stejně jisté, že se blížil čas, kdy bude Abraham vzkříšen z mrtvých, aby mu Bůh mohl dát zemi, kterou mu přísahal dát jako věčné vlastnictví. Nechápete tedy z toho, proč Josef nedovolil, aby bylo jeho tělo pohřbeno – ani v zemi Kanaán, jako tomu bylo u Jákoba? Pravdou je, že Josef věřil, že se blíží čas, kdy Bůh dá Abrahamovi tu zemi, jak mu přísahal, a Josef očekával, že se spolu s Abrahamem ujme tohoto dědictví.

TAM1897 Q1 23.6(Hlas) Nevztahovalo se to zaslíbení na zaslíbení, které Bůh dal Abrahamovi a o kterém se píše v patnácté kapitole Genesis?

TAM1897 Q1 23.7Ano, je to přesně tak, díky Pánu. Josef tedy zemřel, byl v Egyptě nabalzamován a uložen do rakve, a když Izrael opustil Egypt, Josefovy kosti s sebou nesli po čtyřicet let pouští; a po celou tu dobu byla Josefova mrtvola s nimi, přímo před jejich očima, den za dnem, a byla výtkou jejich nevěře.

TAM1897 Q1 23.8Zjistil jsem, že mnoho lidí při čtení tohoto verše ze Štěpánovy řeči ho vysvětluje tak či onak, místo aby věřili tomu, co se tam píše, místo aby se zaměřili na zaslíbení, které Bůh dal Abrahamovi a které mu s přísahou potvrdil, že mu dá zemi, kterou mu ukázal. Ale souhlasili jste s tím, že země, kterou Bůh ukázal Abrahamovi, byla svět, a ne tento svět, ale svět budoucí? To je ta země, kterou mu Bůh přísahal dát; a to je ta země, po které toužil. To je ta země, v níž bylo město, po kterém toužil, jehož stavitelem a tvůrcem je Bůh. A ani ho nenapadlo vrátit se do té druhé země, z níž vyšel.

TAM1897 Q1 23.9Po celou dobu se Boží přísaha týkala toho, že tu zemi dá Abrahamovi a jeho potomkovi. Nepřidávejte k tomu „potomky“, když to Bůh odstranil; nepřidávejte k tomu množné číslo, když je Bůh odstranil. „Nedí: A semenům, jako by o mnohých mluvil, ale jako o jednom: A semenu tvému, jenž jest Kristus.“ Bylo jich mnoho, to je pravda. Z Egypta vyšly tři miliony, ale to nejsou ti, o nichž Bůh mluvil, když řekl: „Tobě a tvému potomku“, což bylo „jako o jednom“ a „kterým je Kristus“. Chápete to? Nenechte si v mysli vnuknout myšlenku na izraelské množství, když čtete slova: „Tobě a tvému potomku.“ Když Bůh vynechá množné číslo, nesmíme ho tam vůbec přidávat. Nesmíme ho tam vkládat ani ve svých myšlenkách. Kdo byl tím potomkem? – Kristus. Když říká: „Tobě a tvému potomku“, nesmíme to číst jinak než tak, že to dám tobě a Kristu jako věčné vlastnictví. Nesmíme tam vkládat nikoho jiného než Krista, leda skrze Krista. Tobě a Kristu to dám.

TAM1897 Q1 23.10Štěpán říká, že „se přiblížil čas zaslíbení, které Bůh přísahal Abrahamovi.“ Štěpán to čerpal z Bible. Chci, abyste viděli, že to nebyla žádná zvláštní inspirace Ducha svatého daná Štěpánovi právě v tu chvíli, ale že to vše již dříve bylo v Bibli a Duch svatý to dal těm ostatním skrze Štěpána tím, že mu připomněl věci, které předtím četl v Bibli. Otevřete si prosím šestou kapitolu knihy Exodus. V Písmu je to tak jasné, že to nelze nijak popřít. Toto je čas vysvobození Izraele a Pán to učiní. Exodus 6:1–5:—

TAM1897 Q1 23.11Odpověděl Hospodin Mojžíšovi: Nyní uzříš, co učiním Faraonovi; nebo v ruce silné propustí je, a v ruce mocné vyžene je z země své. Mluvil ještě Bůh k Mojžíšovi a řekl jemu: Já jsem Hospodin. Ukázalť jsem se zajisté Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi v tom, že jsem Bůh silný všemohoucí; ale v jménu svém, Hospodin, nejsem poznán od nich. K tomu utvrdil jsem smlouvu svou s nimi, že jim dám zemi Kananejskou, zemi putování jejich, v níž pohostinu byli. Nad to, já slyšel jsem křik synů Izraelských, kteréž Egyptští v službu podrobují, a rozpomenul jsem se na smlouvu svou.

TAM1897 Q1 23.12Jaká byla jeho smlouva? — Že jim dá zemi. Co ta země představovala? Co to bylo? — Země, svět, který Pán ukázal Abrahamovi a přísahal, že mu ji dá jako věčné vlastnictví.

TAM1897 Q1 24.1(Hlasy) Budoucí svět.

TAM1897 Q1 24.2Nyní říká: „rozpomenul jsem se na smlouvu svou.“ Co to znamenalo? „Vzpomněl jsem si na svou smlouvu.“ Zapomněl na ni snad? — Ne; ale nastal čas, aby splnil to, co slíbil. Vzpomínáte si, že v osmnácté kapitole Zjevení se píše: —

TAM1897 Q1 24.3I slyšel jsem jiný hlas s nebe, řkoucí: Vyjděte z něho, lide můj, abyste se nepřiúčastňovali hříchům jeho a abyste nepřijali z jeho ran. Neboť dosáhli hříchové jeho až k nebi a rozpomenul se Bůh na nepravosti jeho. Dejtež jemu, jakož i on dával vám, a dejte jemu dvénásob podle skutků jeho; v koflík, kterýž naléval vám, nalijte jemu to dvénásob. Jakž se mnoho chlubil a zbujněl byl, tak mnoho dejte jemu muk a pláče. Neboť v srdci svém praví: Sedím královna, a nejsemť vdovou, a pláče neuzřím. Protož v jeden den přijdouť rány jeho, smrt a pláč i hlad, a ohněm spáleno bude; nebo silný jest Pán, kterýž je odsoudí.

TAM1897 Q1 24.4Když si Bůh vzpomněl na její nepravosti, nastal čas, kdy je souzena. Když si vzpomněl na svou smlouvu, jaký čas nastal? — Nastal čas splnit přísahu. Ale jaká byla smlouva s Abrahamem, Izákem a Jákobem? — Bylo to, že jim dá tu zemi jako věčné vlastnictví a dá ji jim i jejich potomstvu. Kdo byl tím potomkem? — Kristus.

TAM1897 Q1 24.5Protož pověz synům Izraelským: Já jsem Hospodin, a vyvedu vás z robot Egyptských, a vytrhnu vás z služby jejich, a vysvobodím vás v ruce vztažené a skrze soudy veliké. A vezmu vás sobě za lid, a budu vám za Boha; a zvíte, že jsem Hospodin Bůh váš, vysvobozující vás z robot Egyptských.

TAM1897 Q1 24.6Kdyby tomu Izrael uvěřil, musel by vůbec uzavírat tu dohodu na Sinaji? Ještě než s nimi vůbec vyšel z Egypta, řekl: „Já budu vaším Bohem, vy budete mým lidem. Poznáte, že já jsem Hospodin.“

TAM1897 Q1 24.7Uvedu vás také do země, o níž jsem, zdvihna ruku svou, přisáhl, že ji dám Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi; a dám ji vám v dědictví; Já Hospodin.

TAM1897 Q1 24.8„Blížil se čas zaslíbení, které Bůh přísahal Abrahamovi.“ „Zavedu tě do země, kterou ti přísahám dát.“ Co je tedy tím zaslíbením? Do jaké země chtěl Bůh Izrael zavést? Jaká země tam pro ně byla? — Budoucí svět. Nesnažte se to teď všechno vysvětlovat. Nemám pro to žádné vysvětlení. Je tu to, co říká Slovo, a já tomu věřím. Není třeba to vysvětlovat. Je třeba tomu jen věřit. Ne, nesnažte se to vysvětlovat ani sami sobě. Jestliže je to pro vás nové, jestliže jste o tom měli jiné představy, nesnažte se je k tomu přizpůsobit. Nechte je všechny být a podívejte se, co se tu píše.

TAM1897 Q1 24.9Znovu se ptám. Jaká země to byla, kterou Bůh přísahal dát Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi?

TAM1897 Q1 24.10(Sbor) Budoucí svět.

TAM1897 Q1 24.11Budete se toho držet? Před chvílí jste souhlasili, že je to správné. Neupouštějme od toho teď, pro dobro našich duší.

TAM1897 Q1 24.12(Hlas) Došlo by k jejich vykoupení?

TAM1897 Q1 24.13Ano; vykoupení by k nim přišlo. Vykoupení by přišlo na svět. To vše by přišlo. Ale přišlo by to jiným způsobem, než jak tomu bylo. Svět by prožil něco jiného, než co prožil. Přehlížíme to, když se díváme na to, co oni prožili, a myslíme si, že právě k tomu je Bůh povolal. Prožili tu strašnou zkušenost, protože nechtěli uvěřit tomu, k čemu je Bůh povolal. A, bratři, pokud se dnes vy a já podíváme na ty věci, které byly tehdy předloženy Izraeli, tak jak se na ně dívali oni, uděláme teď to samé, co tehdy udělal Izrael. Izrael tehdy neviděl, co pro něj Bůh připravil, a proto nedostal to, co pro něj Bůh připravil. Pokud tedy vy a já v těchto věcech nevidíme nic víc, než viděl Izrael, nedostaneme nic víc, než dostal Izrael. Pokud se na tyto věci díváme stejně jako Izrael, zcela jistě budeme dnes jednat stejně jako Izrael tehdy.

TAM1897 Q1 24.14Nebo i nám zvěstováno jest, jako i oněmno, ale neprospěla jim řeč slyšená, nepřipojená k víře, když slyšeli. Bojmež se tedy, aby snad opustě zaslíbení o vjití do odpočinutí jeho, neopozdil se někdo z vás.

TAM1897 Q1 24.15Bude nám to nyní k užitku, bude-li spojeno s vírou v nás, kteří je slyšíme? Bůh chraň, aby se zkušenost Izraele opakovala i u nás. Toto je nám předloženo, abychom tomu unikli.

TAM1897 Q1 24.16Podívejme se, co oni neviděli tím, že nevěřili v Boha. Podívejme se, co pro ně Bůh připravil, a dosáhněme toho, místo abychom se na věci dívali tak, jak se dívali oni, a nedosáhli toho, jako oni.

TAM1897 Q1 24.17Otevřete si patnáctou kapitolu knihy Exodus a najdete to tam velmi jasně uvedeno. Když Izrael vyšel z Egypta a přešel Rudé moře, najdete ve třináctém verši tato slova:—

TAM1897 Q1 24.18„Zprovodíš v milosrdenství svém lid tento, kterýž jsi vykoupil; laskavě povedeš jej v síle své k příbytku svatosti své.“

TAM1897 Q1 24.19Tato kapitola je Mojžíšovou písní. Ti, kdo stojí na hoře Sion a zvítězili nad šelmou, nad jejím obrazem a nad číslem jejího jména, zpívají Mojžíšovu píseň. Ne píseň podle jejího vzoru. Ne píseň, která by se jí jen podobala. Ale zpívají Mojžíšovu píseň. Ta patnáctá kapitola knihy Exodus je naší písní.

TAM1897 Q1 24.20Kam je Bůh chtěl vést? — Do svého „svatého příbytku“. Kde byl ten svatý příbytek?

TAM1897 Q1 24.21(Sbor) „města základy majícího, jehožto řemeslník a stavitel jest Bůh.“

TAM1897 Q1 24.22Dále. „Uslyší lidé, bouřiti se budou; bolest zachvátí obyvatele Filistinské.“

TAM1897 Q1 24.23E. J. Waggoner.—A tak se také stalo.

TAM1897 Q1 24.24Samozřejmě že ano. Když došli k té hranici, knížata edomská žasla. „silné Moábské podejme strach, rozplynou se všickni obyvatelé Kananejští.“ Co se mělo stát s obyvateli?

TAM1897 Q1 25.1(Hlasy) Měli se rozplynout.

TAM1897 Q1 25.2E. J. Waggoner.—To se už stalo.

TAM1897 Q1 25.3Právě když se tam dostali, Izrael se zeptal: „Necháte nás projít vaší zemí?“ Co odpověděli? — Ne, pane. Nesměli vkročit na jejich půdu. Kdyby však šli přímo od Rudého moře k hranicím Edomu, celý Edom by v úžasu ztuhnul, dokud by neprošli. Ó, Izrael dodnes nezjistil, o co tam Izrael přišel. Bratři, až zjistíme, o co tam Izrael přišel, dá nám to inspiraci, která přinese Boží moc, a my tomu uvěříme.

TAM1897 Q1 25.4Připadne na ně strach a lekání, pro velikost ramene tvého; mlčeti budou jako kámen, dokudž nepřejde lid tvůj, ó Hospodine, dokudž nepřejde lid ten, kteréhožs sobě dobyl.

TAM1897 Q1 25.5Co s nimi udělá? „Uvedeš je, a štípíš je na hoře dědictví svého.“ Čího dědictví? — Pánova. Ale „Častokrát a rozličnými způsoby mluvíval někdy Bůh otcům skrze proroky, v těchto pak posledních dnech mluvil nám skrze Syna svého, Kteréhož ustanovil dědicem všeho.“ Kdo vedl Izrael? — Bůh. Kam? — „Do tvého dědictví“; ne do našeho — do tvého. „A když Kristovi jste, tedy símě Abrahamovo jste, a podle zaslíbení dědicové.“ „Do tvého dědictví, ó Pane.“ To není vše. „Uvedeš je, a štípíš je na hoře dědictví svého, na místě, kteréž jsi k příbytku svému připravil, Hospodine.“ To není vše. „v svatyni, kterouž utvrdí ruce tvé, Pane.“ Jaká je to svatyně, kterou Pánovy ruce založily?

TAM1897 Q1 25.6(Hlasy) Pravá svatyně.

TAM1897 Q1 25.7Samozřejmě že ano. „Ale summa toho mluvení tato jest, že takového máme nejvyššího kněze, kterýž se posadil na pravici trůnu velebnosti v nebesích. Služebník jsa svatyně, a pravého toho stánku, kterýž Pán vzdělal, a ne člověk.“ To je tedy summa toho, o čem jsme dnes večer mluvili, že ano? Právě tam chtěl Bůh Izrael dovést. Ale oni to neviděli. Vidíte to vy? Právě tam nás chce dovést.

TAM1897 Q1 25.8Vidíte, že právě tam chtěl Bůh tehdy dovést Izrael? Pokud ano, pak budete připraveni jít na místo, které Izrael minul. Ale pokud si myslíte, že to byla nějaká pozemská svatyně, kterou postavil člověk, pak je to vše, co viděl Izrael, a to je vše, co uvidíte i vy. A Izrael se nedostal do země, a ani vy se tam nedostanete. Musíme vidět více, než viděl Izrael, jinak se nikdy nedostaneme dál, než se dostal Izrael. Proč však Izrael neviděl víc, než viděl? — Nevěřil. My však nyní musíme věřit tomu, čemu Izrael tehdy nevěřil, jinak nikdy neobdržíme to, o co Izrael přišel. Pokud však uvěříme tomu, čemu Izrael nevěřil, budeme uvedeni do dědictví, do kterého Izrael uveden nebyl, do svatostánku, do kterého Izrael nevstoupil, do svatého příbytku Božího, do města, které má základy, jehož stavitelem a tvůrcem je Bůh.

TAM1897 Q1 25.9Osmnáctý verš: „Hospodin bude kralovat na věky věků.“ On sám chce nad nimi kralovat; už ne faraón; už ne Nimrod; už žádní z těchto modlářů; už žádný z těchto vzpurných lidí. Bůh chtěl vést Izrael do požehnané země a tam nad nimi vládnout navěky věků, ale oni to nevěděli. Ó, o co přišli tím, že nevěřili Pánu! Ó, o co jsme přišli my po všechny ty roky! Neboť jak vám zítra večer přečtu, už dávno bychom tam byli, kdybychom jen věřili Pánu. Bůh to říká, a tak to je. Dnes večer v tomto stánku nemáme co dělat. Po právu tu vůbec nemáme co dělat, protože nemáme co dělat na tomto světě. Jelikož však na světě jsme, je toto místo pro nás. Neměli bychom však na světě vůbec být. Už dávno jsme měli být v Božím království. To je fakt, bratři. V Bibli je toho více, než bychom zde za další hodinu mohli rozebrat, a to jen k této jediné myšlence.

TAM1897 Q1 25.10Mojžíš tomu všemu věřil. Věřil, že se blíží čas naplnění zaslíbení. Brzy však měl usednout na egyptský trůn. Měl se stát králem. Měl vládnout; zastávat úřad vyšší, než je úřad starosty či úředníka jakéhokoli města. Měl vládnout nejen království, ale i říši; říši světa, a bylo to jeho právo. Náleželo mu to z dvojího práva. Nemusel se ucházet o úřad. Měl ho zdědit a nikdo nemohl zpochybnit jeho právo. K trůnu zbýval už jen jeden krok; stačilo počkat, až zemře tento faraón, a ten měl téměř sto let. Pak by se tento Mojžíš stal králem světa, protože egyptská říše se rozprostírala po celém světě.

TAM1897 Q1 25.11Izrael to v té době také neměl snadné. Izrael byl utlačován, pronásledován a nucen pracovat v cihelnách. Mojžíš mohl říci: „Náš lid je nyní utlačován; je pronásledován; trpí pro věc svého Boha; ale potrvá to nanejvýš krátkou dobu, protože faraón má téměř sto let a už dlouho žít nebude. Pak provedu reformu. Uvedu tuto vládu do pořádku. Budu vládnout spravedlivě. Ne jako ti zlí faraonové. Věřím v Boha. Jsem křesťan a právě proto, že jsem křesťan, jsem o to způsobilější vládnout.“ A mohl by jim nejen sejmout jejich břemena, ale mohl by jim svěřit úřady a vládnout světu skrze Boží lid. Nebyla snad cesta volná? K trůnu zbýval jen jeden krok a ten krok musel být brzy učiněn. Podívejme se však, co ten křesťan za takových okolností udělal. Otevřete si 11. kapitolu Listu Židům. Podívejte se pozorně, přečtěte si to pečlivě a všimněte si, co tam stojí. Dvacátý čtvrtý verš:—

TAM1897 Q1 26.1Věrou Mojžíš, dorostlý již jsa, odepřel slouti synem dcery faraonovy.

TAM1897 Q1 26.2Co znamenalo odmítnout být nazýván synem faraonovy dcery? — Odmítnout být králem. Trůn tam byl. Dělil ho od něj jen krok. Místo toho, aby na něj vystoupil a usedl na trůn, však sestoupil dolů. Obrátil se zády k egyptskému trůnu i ke všem pokladům a rozkoším Egypta a obrátil svou tvář k jiné zemi; neboť nastal čas, kdy Bůh měl povolat svůj lid z té země do této jiné země. Mojžíš věřil v Ježíše Krista, a proto věřil v oddělení církve od státu. Proto se oddělil od státu a celým srdcem stál na straně církve. Bůh ho povolal z této země, tak jako kdysi povolal jeho otce Abrahama z jeho země. Ale to není vše. Poslouchejte: „Vyvoliv sobě raději protivenství trpěti s lidem Božím, nežli časné egyptské pohodlí míti?“

TAM1897 Q1 26.3(Sbor) Hřích.

TAM1897 Q1 26.4Hřích? Byl dědicem trůnu. Co by tedy znamenalo, kdyby upřel svou mysl na egyptský trůn, na moc a rozkoše světa a vlád tohoto světa? Co to bylo? — Hřích. Je to tam napsáno?

TAM1897 Q1 26.5(Hlasy) Ano.

TAM1897 Q1 26.6Věříte tomu?

TAM1897 Q1 26.7(Hlasy) Ano.

TAM1897 Q1 26.8Byl to tehdy hřích pro Izrael?

TAM1897 Q1 26.9(Hlasy) Ano.

TAM1897 Q1 26.10A co je to teď?

TAM1897 Q1 26.11(Hlasy) Hřích.

TAM1897 Q1 26.12Bratři, v Bibli jsou některé věci, nad kterými bychom měli přemýšlet. „Vyvoliv sobě raději protivenství trpěti s lidem Božím, nežli časné a hříšné pohodlí míti.“ Nezapomeňte však, že rozkoše, o nichž se zde mluví – rozkoše hříchu – jsou ve skutečnosti rozkoše Egypta; rozkoše z toho, že by byl králem Egypta, zastával úřad v pozemské vládě a vládl nad jinými lidmi. To vše mu mělo připadnout na základě pravého původu, z práva dědictví. Nemusel sám kandidovat ani shánět hlasy. Přecházelo to na něj přirozenou cestou. Písmo říká, že kdyby přijal a užíval si všechny tyto rozkoše, znamenalo by to užívat si rozkoší hříchu. On se toho však zřekl. Proč? – „Větší sobě pokládaje zboží nad Egyptské poklady pohanění Kristovo.“

TAM1897 Q1 26.13Kde byl Kristus ve vztahu k egyptské vládě a trůnu? Byl Kristus jedno s Egyptem? — Ne. Mohl by Mojžíš mít zároveň Krista i egyptský trůn?

TAM1897 Q1 26.14(Hlasy) Ne.

TAM1897 Q1 26.15Ale egyptský trůn mu připadal stejně přirozeně, jako listí padá ze stromů. Nemusel usilovat o úřad. Ani o to, aby byl nominován.

TAM1897 Q1 26.16A. F. Ballenger.—Nebo aby sepsal petici.

TAM1897 Q1 26.17Ne. Nemusel ani sehnat zástupce, který by jeho petici předložil prezidentovi.

TAM1897 Q1 26.18Podívejte se znovu na situaci. Byl tu Egypt se svým trůnem, svými rozkošemi a poklady, které mu připadaly stejně přirozeně, jako padají listy ze stromu, bez jakéhokoli osobního úsilí z jeho strany. Jediné, co musel udělat, bylo sedět se založenýma rukama, dokud král ze stáří nezemře, a pak by to všechno bylo jeho. Přesto by raději byl s Kristem a snášel jeho potupu, než aby seděl na egyptském trůnu. A mějte zejména na paměti, že aby mohl být s Kristem, musel se odvrátit od trůnu a od všech pokladů a rozkoší Egypta.

TAM1897 Q1 26.19Teď neříkejte, že jsem to tam vložil, že jsem si to vymyslel. Všimněte si, co říká Písmo, a uvidíte, že to tam všechno je. Není to tam opravdu?

TAM1897 Q1 26.20(Hlasy) Ano.

TAM1897 Q1 26.21Přečtěme si to ještě jednou a pak bude čas na závěr dnešního večera; zítra večer se budeme opět zabývat Izraelem:—

TAM1897 Q1 26.22Věrou Mojžíš, dorostlý již jsa, odepřel slouti synem dcery faraonovy, Vyvoliv sobě raději protivenství trpěti s lidem Božím, nežli časné a hříšné pohodlí míti, Větší sobě pokládaje zboží nad Egyptské poklady pohanění Kristovo; nebo prohlédal k hojné odplatě.

TAM1897 Q1 26.23„Blížil se čas zaslíbení, které Bůh přísahal Abrahamovi“, že mu dá požehnanou odměnu. Mojžíš tomu uvěřil a oddělil se od státu, otočil se zády k trůnu a zvolil si potupu Kristovu raději než veškerou moc, rozkoš a slávu Egypta. A nezapomeňte, že se musel k tomu všemu otočit zády, aby se mohl podílet na potupě Kristově.