Duch proroctví. – Č. 2

TAM1897 D 21.2Kázání přednesené ve středu dopoledne, 10. února 1897 Otištěno v General Conference Daily Bulletin, 15. února 1897, sv. 1, č. 2, str. 21–22.

TAM1897 D 21.3Následující text je pouze výtahem z poznámek kazatele Jonese. Vzhledem k tomu, že od předchozího setkání dorazilo mnoho lidí, bylo nutné věnovat značný čas zopakování bodů, které zazněly předchozí den. Kromě toho řečník řekl, že problém nás jako lidu nespočívá v tom, že bychom formálně nevěřili, že Svědectví pocházejí od Boha; ale to, co potřebujeme vědět, je, jak jim věřit. Pokud jediným způsobem, jak vyjádřit svou víru ve Svědectví, je říkat lidem, že v ně věříme, pak naše víra nemá žádnou hodnotu. Tím dáváme lidem důvod pochybovat o upřímnosti naší víry. Pokud skutečně věříme ve Svědectví, nebudeme to lidem muset říkat. Náš život bude svědectvím o víře, která je v nás.

TAM1897 D 21.4Dochází k odklonu od Boha a chrám potřebuje očištění, stejně jako tomu bylo v dávných dobách v Jeruzalémě. Do tohoto stavu jsme se dostali tím, že jsme ignorovali Svědectví Ducha Božího. Mnozí z těch, kteří je ignorovali, však v ně věřili a v té době je drželi ve svých rukou, aniž by tušili, že je ignorují. Proto chceme vědět, jak se máme ke Svědectvím Ducha stavět.

TAM1897 D 21.5A nemáme ani na okamžik myslet, že když je vydáno svědectví a je v něm jmenován nějaký člověk, Bůh na něj útočí, aby ho zničil. Pánovým záměrem je oddělit ho od chyb, které mu škodí a brání Božímu dílu. Jde o to zachránit člověka a zničit chybu. Bůh nikoho nezničí ani neodsoudí, pokud není neoddělitelně spojen s hříchem. Když se tento člověk odvrátí od své špatné cesty, uzná svědectví a urovná svůj vztah před Bohem, již nestojí v té pozici, v níž ho svědectví zastihlo. Toto svědectví pak může sloužit jako varování pro ostatní, ale nikdy nesmí být použito k odsouzení člověka, který si uvědomil svou chybu.

TAM1897 D 21.6Boží způsob spočívá v tom, že z člověka činí něco, čím není; že mu dává něco, co nemá. Nemůžeme Svědectví aplikovat na ostatní. Ne, ani na sebe samé zvenčí. Musíme otevřít své srdce Bohu, abychom přijali svědectví, aby Pán mohl vštípit božský princip, dát nám to, co nemáme, učinit z nás něco, čím nejsme, a tak sám skrze svého Ducha svatého skutečně uplatnit toto svědectví. Pak se v našich životech projeví a v našich činech se uskuteční to, co Bůh vštípil do našeho nitra. To znamená přijmout Svědectví. Cokoli méně než to znamená, že je nepřijímáme.

TAM1897 D 21.7Moc, kterou Bůh vkládá a která je přijata do srdce, umožní člověku obstát v pokušení i uprostřed jeho slabosti. Dá mu to, co nemá, a učiní z něj to, čím ze své přirozenosti není.

TAM1897 D 21.8Když člověk selže v postavení, do kterého byl postaven, máme sklon si myslet, že Bůh udělal chybu, když dopustil, aby tam byl postaven; ale to z toho nevyplývá. Bůh neudělal chybu, když ustanovil Saula králem Izraele; ale Saul udělal chybu tím, že se nestal tím, čím ho Bůh chtěl mít. Udělal chybu tím, že se řídil svými vlastními cestami a plány, místo aby naslouchal Božímu hlasu. Stejně tak se Bůh nedopustil chyby, když ustanovil Jeroboáma králem nad Izraelem. Ačkoli Boží záměr oddělit deset kmenů od Judy nebyl kvůli zvrácenosti lidu naplněn, Bůh měl plán, ale Jeroboám nedovolil, aby byl uskutečněn. Bůh může povolat mě nebo vás do určitého postavení, a pokud máme nějakou slabost, která nám brání být užiteční, a Bůh nám pošle poselství, pak je toto poselství určeno k tomu, aby z nás učinilo to, čím chce, abychom byli, abychom díky jeho milosti mohli stát tam, kde chce, abychom stáli.

TAM1897 D 22.1„Den za dnem lidé odhalují, zda je v nich Boží království. Pokud v jejich srdcích vládne Kristus, získávají pevnost v zásadách, sílu a schopnost stát jako věrní strážci, skuteční reformátoři; neboť žádná reforma nemůže nastat, pokud nedojde k důkladné spolupráci s Ježíšem Kristem. Díky Kristově milosti mají lidé používat své Bohem dané schopnosti k tomu, aby reformovali sami sebe [ne aby reformovali ostatní, ale aby reformovali sami sebe]; tímto sebezapírajícím činem, na který Pán nebes pohlíží s uznáním, dosahují vítězství nad svými vlastními vrozenými i získanými sklony. Pak, stejně jako Daniel, zanechávají v srdcích druhých dojem, který nikdy nebude vymazán. Tento vliv se rozšíří do všech koutů světa.“

TAM1897 D 22.2Dílo reformy začíná u nás samých. V srdcích druhých mohu zanechat dojem pouze tehdy, když jsem reformoval sám sebe. Bůh oslovuje druhé tím, že oslovuje nás, a oslovuje druhé skrze nás. Otevřete si 2. Korinťanům 1:3, 4:—

TAM1897 D 22.3„Požehnaný Bůh a Otec Pána našeho Jezukrista, Otec milosrdenství, a Bůh všelikého potěšení, Kterýž těší nás ve všelikém ssoužení našem, abychom i my mohli potěšovati těch, kteříž by byli v jakémkoli ssoužení, a to tím potěšením, kterýmž i my potěšeni jsme od Boha.“

TAM1897 D 22.4Bůh nás utěšuje, abychom mohli utěšovat druhé; Bůh nám pomáhá, abychom mohli pomáhat druhým. Jsme uvedeni do situace, kdy potřebujeme Boží útěchu, abychom mohli utěšovat druhé. Když nás utěšuje, má na mysli i ostatní. „Nebo buďto že souženi jsme, pro vaše potěšení a spasení souženi jsme.“ Jsem-li v soužení, je to pro útěchu a spasení nějakého jiného člověka. Možná se s tím člověkem, kterého mám potěšit, setkám až za mnoho let; ale jednou se s ním setkám a zkušenost, kterou jsem prožil, mě připravuje na to, abych se posadil po jeho boku, nebo ho vzal za ruku a byl mu oporou a útěchou. On ode mě přijímá to, co jsem já přijal od Boha, a přijímá to, aby to mohl dále předávat dalším, a ti zase dalším; a tak se vliv Boží milosti, která nám byla udělena, rozšiřuje po celé zemi, i když se možná ani nepohneme ze státu, ve kterém žijeme. Bratři, to je to, co s námi Bůh chce učinit, a pak se náš vliv rozšíří do všech koutů světa.

TAM1897 D 22.5Nyní k otázce: Jak máme přijímat Svědectví? Přečtěme si, jak byla ve skutečnosti odmítnuta, když se zdálo, že jsou přijímána. Pak budeme vědět, jak se této chybě vyhnout, a budeme vědět, jak je přijímat. Zde čtu o jednom, jehož „příklad značně otřásl důvěrou ve Svědectví“. Jak toho dosáhl? — „On sám jednal v přímém rozporu se světlem, které Bůh dal.“ On však neměl tušení, že jedná v přímém rozporu s nimi. Myslel si, že vůči nim jedná správně. Jak tedy mohl tak minout cíl? Zde je odpověď: „Výtky a varování od Pána byly obcházeny, vykládány a zbaveny platnosti lidskými lstmi.“

TAM1897 D 22.6Jak byly „obcházeny“? Zde je odpověď: „Proč jste si vymýšleli chabé výmluvy?“ „Ó, jak by se měli stydět ti, kteří se odvrátili od Boží rady a snažili se zakrýt dojem, který by Bůh chtěl zanechat.“

TAM1897 D 22.7Jak byly „vykládány“? Zde je odpověď: „Vložili do nich svůj vlastní výklad a tvrdili, že to tak nebylo míněno.“

TAM1897 D 22.8A tak byla Svědectví obcházena, vykládána a zbavena platnosti těmi, kdo si mysleli, že jim věří a že je přijímají. A vy, obcházeli jste je snad chabými výmluvami? Vykládali jste je a zbavovali je platnosti tím, že jste si je vykládali po svém a tvrdili, že neměla na mysli to či ono? — Samozřejmě že ano; víte, že ano. Tak s tím přestaňme právě teď.

TAM1897 D 22.9Jak je tedy máme přijímat? Jak poznáme, co znamenají? Zde je odpověď: „Znamenají přesně to, co je v nich uvedeno.“ Co znamenají? — „Přesně to, co je v nich uvedeno.“ Dokážete říct, co v nich stojí? — Ano, to je docela snadné. Pak je berte přesně tak, jak to říkají. Otevřete své srdce Bohu dokořán, aby tam svým dobrým Duchem vštípil zásadu, která je přesně v tom, co je tam napsáno; pak se ta zásada projeví, bude zářit ve vašem životě; pak jste přijali Svědectví. Pak víte, že věříte Svědectvím. Pak nebude hrozit žádné nebezpečí omylu. Ostatní to poznají, neboť zanecháte v srdcích dojem, který se nikdy nevymaže, a oni budou oslavovat Boha v den navštívení.

TAM1897 D 22.10Boží Slovo je naším měřítkem. Každý skutek lásky, každé laskavé slovo, každá modlitba za trpící a utlačované se zaznamenává před věčným trůnem a zapisuje se do nehynoucího nebeského záznamu. Boží Slovo vlévá světlo i do toho nejtemnějšího rozumu a toto světlo přiměje i ty nejvzdělanější, aby pocítili svou neschopnost a hříšnost. — Svědectví č. 31.