Kapitola 14 — Zavřené dveře

GSAM 214.1„Když odešly kupovati, přišel Ženich, a které hotovy byly, vešly s ním na svadbu, i zavříny jsou dveře.“¹

GSAM 214.2Příchod Ženicha, o kterém se v tomto podobenství hovoří, není příchodem Krista na zem, ale na svatbu. Svatba je událost, která se odehraje před Pánovým příchodem. V Lukášově evangeliu je to vyjádřeno takto: „Buďtež bedra vaše přepásaná, a svíce hořící; a vy podobni buďte lidem očekávajícím Pána svého, až by se vrátil z svadby, aby hned, jakž by přišel a potloukl, otevřeli jemu.“²

GSAM 214Přijetí království nazývané svatbou

GSAM 214.3Příchod Ženicha na svatbu je znázorněn v Danielovi 7:13, 14, kde Kristus přichází k Otci, aby převzal své království. V dávných dobách se příchod krále do svého hlavního města, aby převzal trůn a království, nazýval svatbou. Tato událost – převzetí hlavního města jako nevěsty – se slavila s okázalostí a pompou skutečné svatby. Když tedy Kristus přebírá od Otce v nebi své království, říká se, že se oženil se svou nevěstou – Novým Jeruzalémem (Zjevení 21:9); a tomu se v podobenství říká „svatba“.

GSAM 214.4Po uplynutí dvaceti tří set dnů, 22. října 1844, adventisté, kteří srovnávali události ve své zkušenosti se skutečnostmi spojenými s východní svatbou, řekli: „Kristus vstoupil na svatbu.“ Jakmile získali jasnější pochopení povahy události, která se měla odehrát na konci dvaceti tří set dnů, jejich víra následovala Krista v díle, do něhož se pustil; a tak vírou „vstoupili s ním na svatbu“.

GSAM 215„Vrátím se“

GSAM 215.1Ve vidění, které v roce 1845 obdržela slečna Harmonová a v němž Kristus přecházel z první do druhé komnaty nebeské svatyně, nacházíme tato slova: „‚Počkejte zde; jdu ke svému Otci, abych převzal království; udržujte své roucho bez poskvrny, a za chvíli se vrátím ze svatby a přijmu vás k sobě.‘ Potom k místu, kde stál Ježíš, přijel oblakový vůz s koly jako plameny ohně, obklopený anděly. Vstoupil do vozu a byl odvezen do svatyně svatých, kde seděl Otec.“³

GSAM 215Milost poté, co se dveře zavřou

GSAM 215.2Zavřené dveře v tomto podobenství se zřejmě vztahují k události, která nastane před skutečným příchodem Syna člověka v oblacích nebes; neboť poté, co se dveře zavřou, přicházejí ostatní panny a klepají, a je jim řečeno, aby „bděly“, protože neznají den ani hodinu jeho příchodu. Dále se tyto dveře zavřou poté, co moudré panny vejdou se Ženichem na svatbu.

GSAM 215.3Z jazyka použitého v tomto podobenství o pannách by se zdálo, že i po vstupu na svatební hostinu mají i „bláznivé“ panny stále příležitost k přijatelné přípravě na setkání se Ženichem. Je jim přikázáno, aby „bděly“. Bdění a čekání jsou rysy spojené se skutečnou přípravou na setkání s Pánem. Zdá se tedy, že milost není odebrána, když se v tomto podobenství zavřou dveře.

GSAM 215Nejedná se o dveře z Lukáše 13:25–28

GSAM 215.4V minulosti docházelo k omylům, kdy se dveře, o nichž se hovoří v tomto podobenství, zaměňovaly s dveřmi zmíněnými v Lukášovi 13:25–28, kde se píše: „Když vejde hospodář, a zavře dveře, a počnete vně státi a tlouci na dveře, řkouce: Pane, Pane, otevři nám, a on odpovídaje, díť vám: Neznám vás, odkud jste.... Odejdětež ode mne všickni činitelé nepravosti. Tamť bude pláč a škřipení zubů, když uzříte Abrahama a Izáka a Jákoba a všecky proroky v království Božím, sami pak sebe vyhnané ven.“ Z výše uvedeného textu je zcela zřejmé, že když se tyto dveře zavřou, je osud těch, kteří zůstali venku, zpečetěn. Boží království pak již nastalo; neboť oni uvidí spasené v království. Naproti tomu v podobenství o pannách Pán ještě nevstoupil do svého království, ale odešel ke svému Otci, aby převzal své království.

GSAM 216Zavřené dveře v předobrazné službě

GSAM 216.1Ti, kdo ve víře následovali Krista v jeho díle, po skončení období trvajícího dva tisíce tři sta dnů – 22. října 1844 – viděli, že když v symbolické službě nastal Den smíření, velekněz zavřel dveře vnější komnaty a otevřel dveře do svatyně svatých, aby tam vykonal své dílo smazání hříchů vyznaných ve svatyni; a že stejně tak i Kristus, náš velekněz, zavřel dveře vnější komnaty nebeského chrámu a otevřel tu komnatu, v níž byla vidět „truhla smlouvy jeho“.⁴

GSAM 216Kdo se mýlil?

GSAM 216.2V té době byli mezi adventistickými věřícími takoví, kteří ještě neobdrželi jasné světlo ohledně Kristovy služby ve svatyni, neboť jejich pozornost ještě nebyla upoutána na Poselství třetího anděla. Tito se mýlili v tom, že zaměňovali tyto vnější dveře svatyně se zavřenými dveřmi v Lukášovi 13:25–28. Tito však nebyli adventisté sedmého dne. Kdo však byli, jak tato doktrína vznikla a jaké okolnosti vedly k takovým závěrům, se pokusíme ukázat.

GSAM 217.1Lidé, kteří se oddělili od formálních církví na základě hlásání adventního poselství, stejně jako ti, od nichž se takto oddělili, jsou osloveni ve svědectví určeném páté a šesté ze sedmi církví v Zjevení. Napomenutí páté církvi, církvi v Sardách, zní: „Pomniž tedy, co jsi přijal a slyšel, a ostříhej toho, a čiň pokání. Pakli bdíti nebudeš, přijduť na tě jako zloděj, a nezvíš, v kterou hodinu na tě přijdu.“⁵ Z těchto slov je zřejmé, že osoby, jimž je toto poselství určeno, vyslechly zvěst o Pánově příchodu. Prohlásily, že ji přijaly, ale nyní se ji chystaly zavrhnout.

GSAM 217Církev ve Filadelfii

GSAM 217.2Dále je zmíněna filadelfská církev, šestý stav evangelické církve. Tato církev představuje lid, který byl vyveden na základě zvěstování prvního a druhého poselství ze Zjevení 14. K této církvi Pán říká: „Aj, přijduť brzy: držiž se toho, co máš, aby žádný nevzal koruny tvé.“⁶ Dále jsou osloveni následujícími slovy: „Totoť praví ten svatý a pravý, jenž má klíč Davidův, kterýžto otvírá, a žádný nezavírá, a zavírá, žádný pak neotvírá: Vím skutky tvé: aj, postavil jsem před tebou dveře otevřené, a žádnýť jich nemůže zavříti. Nebo máš ač nevelikou moc, a ostříhal jsi slova mého, a nezapřels jména mého.“⁷

GSAM 217Co symbolizují zavřené dveře v tomto podobenství?

GSAM 217.3Co je třeba rozumět pod pojmy otevřené a zavřené dveře v právě citovaném biblickém verši? Domníváme se, že uspokojivou odpověď na tuto otázku lze nalézt v přiloženém vysvětlení: Zatímco mezi adventisty byli tací, kteří obdrželi pokročilé světlo a učili, že Spasitel přesunul svou službu z první do druhé komnaty nebeské svatyně, a správně předkládali otázku otevřených a zavřených dveří těm, kteří byli ochotni naslouchat, jiná skupina se této pravdě stavěla na odpor a snažila se upevnit víru v nauku, že otevřené dveře jsou zavřené a zavřené dveře otevřené. Tímto jednáním zatarasovali cestu, respektive bránili dílu Pánových služebníků zde na zemi. Dveře nebeské svatyně se otevírají a zavírají mocí Kristovou – „Ten, kdo otevírá, a nikdo nezavře.“ V poselství církvi ve Filadelfii lidé, kteří vytrvají, zachovávají slovo a nezapírají jeho jméno, dosahují vítězství, které otevírá dveře, které nikdo nemůže zavřít. To se nepochybně týká dveří přístupu k lidem, které lidé, jak se zdá (jak uvidíme), účinně zavřeli; ale jako uznání jejich vytrvalosti Pán staví před věrné „otevřené dveře“, které nikdo nemůže zavřít.

GSAM 218Dveře pro projev

GSAM 218.1V Písmu je uvedeno mnoho příkladů, v nichž jsou dveře použity v tomto smyslu. Pavel v dopise Korinťanům píše: „Otevříny jsou mi tu veliké a mocné dveře, a protivníku mnoho.“⁸ Dále ve svém druhém dopise Korinťanům říká: „Když jsem pak přišel do Troady, k zvěstování evangelium Kristova, ačkoli dveře mi otevříny byly skrze Pána, však neměl jsem žádného upokojení v duchu svém, protože jsem nenalezl Tita, bratra svého.“⁹ Také Koloským adresoval tuto prosbu: „Na modlitbě buďtež ustaviční, bdíce v tom s díků činěním, modléce se spolu i za nás, aby Bůh otevřel nám dveře slova, k mluvení o tajemství Kristovu, pro něž i v vězení jsem.“¹⁰

GSAM 218.2Z těchto veršů vyplývá, že příležitosti k hlásání pravdy se nazývají otevřené dveře; a ze slov adresovaných sboru ve Filadelfii by se zdálo, že v době, kdy byl tento lid povolán, se lidé usilovně snažili zavřít jim dveře k hlásání. Když církev ve Filadelfii procházela zkouškou a pevně se držela Jeho „slova“ a „jména“, Pán jim řekl, že před nimi postaví otevřené dveře, které nikdo nebude moci zavřít.

GSAM 219Situace po 22. říjnu 1844

GSAM 219.1Máme-li před sebou tento případ, jak je popsán ve slovech proroctví, podívejme se zpětně na situaci, jak se události vyvíjely. Jak již bylo uvedeno, až do dubna 1844 byly církve otevřené pro hlásání adventního poselství, přičemž poptávka po pracovnících byla větší, než jakou mohli živí kazatelé pokrýt. Po zklamání na jaře roku 1844 se ti, kteří tuto nauku nepřijali upřímně, obrátili proti ní. Když v létě roku 1844 zaznělo poselství druhého anděla ze Zjevení 14 a „půlnoční volání“ (Matouš 25), vypuklo nejhořčejší pronásledování těch, kteří se stále odvažovali vyznávat svou víru v brzký příchod Pána. Tito odpůrci se různými prostředky snažili toto téma potlačit a všemi možnými způsoby bránit dílu těch, kteří stále hlásali: „Přišla hodina jeho soudu.“ William Miller o tomto odporu řekl: „Je to to nejnepřirozenější a nejnevysvětlitelnější.“ Odpor byl ke konci dvaceti tří set dnů tak rozhodný, že Geo. Storrs o něm řekl: „S formálními církvemi a všemi bezbožnými jsme skončili, s výjimkou toho, do jaké míry se jich tento výkřik může dotknout.“

GSAM 219.2Po skončení tohoto období, kdy se odpor a posměch ze strany bezbožných zdvojnásobily či ztrojnásobily, řekl William Miller o této situaci: „Splnili jsme své poslání, když jsme varovali hříšníky a snažili se probudit formální církev. Bůh ve své prozřetelnosti zavřel dveře.“¹¹

GSAM 219Obecná zatvrzelost hříšníků

GSAM 219.3Tento postoj posměšného světa nejenže zatvrdil hříšníky vůči nauce o druhém příchodu, ale svědectví členů nominálních církví znělo takto: „Když sledujeme, jak málo lidí se skutečně obrací k Bohu, když jsme svědky bezpříkladné nevázanosti a zatvrzelosti hříšníků, musíme mimoděk zvolat: ‚Přestal snad Bůh být milostivý? Zavřely se snad už dveře milosti?‘“¹²

GSAM 220.1Od jiného pracovníka se dozvídáme ještě více o situaci po skončení prorockého období: „Bylo tehdy téměř nemožné získat přístup k nevěřícím; zklamání z roku 1844 tak zmátlo mysli mnohých, že nechtěli naslouchat žádnému vysvětlení této záležitosti.“¹³

GSAM 220Všechny dveře k nevěřícím se zavřely

GSAM 220.2Takový stav zdánlivě na čas uzavřel dveře přístupu ke všem kromě těch, kteří se stále pevně drželi své víry a naděje v brzký příchod Krista. Jelikož se dveře k hlásání evangelia jevily jako zcela zavřené a adventisté viděli, že v podobenství, které se vztahovalo k jejich zkušenosti, se objevují zavřené dveře, lze snadno pochopit, jak dospěli k závěru, že pro hříšníky již není milosrdenství: nebo, jak to někteří vyjádřili, že „dveře milosrdenství byly zavřeny“, zejména pokud se domnívali, že zavřené dveře v tomto podobenství a zavřené dveře v Lukášovi 13 jsou tytéž. Pokud lidé naprosto odmítali naslouchat a tím zatvrzovali svá srdce, jak by se mohli obrátit?

GSAM 220Kdo jako první učil o falešných zavřených dveřích?

GSAM 220.3Nyní vyvstává otázka: Kdo začal učit doktrínu o „žádném milosrdenství pro hříšníky“? Kdo tomu věřil? A kdo to odmítl? Jako odpověď na první otázku upozorníme na zprávu o návštěvě, kterou J. V. Himes uskutečnil na jaře roku 1845 ve státě Maine. Říká:—

GSAM 220.4„Bratr Joseph Turner a další zastávali názor, že se nacházíme ve velké sobotě – že šest tisíc let skončilo – a proto by žádný adventista neměl již vykonávat žádnou manuální práci. Podle jejich názoru by to jistě vedlo k jejich konečné záhubě.

GSAM 220.5„Zatímco čekali v tomto stavu nečinnosti, pokud jde o světskou manuální práci, zasvítilo, jak se zdálo, nové světlo do mysli bratra Turnera, a to, že Ženich PŘIŠEL – že přišel desátého dne sedmého měsíce minulého židovského roku – že tehdy došlo ke svatbě – že všechny panny tehdy v jistém smyslu vešly s ním na svatbu a dveře se zavřely!—žádná z nich nemohla být ztracena, a žádná zvenčí nemohla být spasena. Tak byly dokončeny všechny duchovní záležitosti této mohutné zeměkoule.“¹⁴

GSAM 221Kdo se rozhodně postavil proti této falešné teorii?

GSAM 221.1Kazatel Turner začal učit svou doktrínu „už žádné milosrdenství“ v Paris ve státě Maine a na krátkou dobu si v této části země získal značnou skupinu stoupenců. Jelikož byly dveře přístupu k lidem mimo adventisty, ať už vyznávajícím víru či nikoli, zcela uzavřeny, mnozí se zcela přirozeně přiklonili k Turnerovu pohledu na tuto záležitost.

GSAM 221.2Aby nedošlo k nedorozumění ohledně pojmu adventisté, budeme o tomto lidu dále hovořit jako o adventistech prvního dne; a právě mnozí z této skupiny přijímali názory pana Turnera. Dosud neviděli ani neslyšeli pravdu o sobotě, ani neslyšeli o Poselství třetího anděla. Právě o nich Ellen Whiteová v jedné ze svých publikací takto hovoří:—

GSAM 221.3„Po uplynutí doby očekávání v roce 1844 adventisté stále věřili, že příchod Spasitele je velmi blízko; zastávali názor, že dospěli k důležitému zlomu a že Kristovo dílo jako přímluvce za člověka před Bohem skončilo. Poté, co varovali před blížícím se soudem, měli pocit, že jejich práce pro svět je hotová, a přestali pociťovat starost o spasení hříšníků, zatímco smělé, rouhavé posměšky bezbožných se jim jevily jako další důkaz toho, že Duch Boží byl odebrán těm, kteří odmítli jeho milosrdenství. To vše je utvrdilo v přesvědčení, že doba milosti skončila, nebo, jak to vyjádřili, že ‚dveře milosti byly zavřeny‘. Jak již bylo uvedeno, adventisté byli po krátkou dobu sjednoceni v přesvědčení, že dveře milosti byly zavřeny.“¹⁵

GSAM 222.1V této citaci Ellen Whiteová uvádí postoj, který zaujímali adventisté prvního dne. Ani v nejmenším nenaznačuje, že by tomu sama věřila. Jak bylo uvedeno výše, tuto doktrínu poprvé učil Joseph Turner v Paris v Maine. Ellen Whiteová (tehdy slečna Harmonová) se s Josephem Turnerem setkala na výše zmíněném místě brzy na jaře roku 1845 a vyslechla, jak hlásá svou doktrínu, že „pro adventisty již není žádná manuální práce a pro hříšníky již není žádné milosrdenství“, a jasně mu řekla, že „učí falešnou doktrínu; že pro hříšníky a pro ty, kteří pravdu vědomě neodmítli, stále existuje milosrdenství.“

GSAM 222Proti teorii „bez milosrdenství“

GSAM 222.2J. N. Andrews, který v letech 1844 a 1845 bydlel v Paris v Maine a který byl plně obeznámen s chováním tamních lidí i s postojem Josepha Turnera, jenž učil, že pro hříšníky již není milosrdenství, říká o postoji slečny Harmonové k tomuto tématu v té době: „Místo aby je vidění vedla k přijetí tohoto názoru, napravila ty, kteří se ho stále drželi.“¹⁶

GSAM 222.3Slečna Harmonová navštívila město Paris v Maine podruhé v létě roku 1845. Ohledně této návštěvy ocituji slova paní Truesdailové, která tehdy v Paris bydlela. Říká:—

GSAM 222.4„Během návštěvy slečny Harmonové v Paris v Maine v létě roku 1845 jsem jí sdělila podrobnosti týkající se mé drahé přítelkyně, jejíž otec jí znemožnil účastnit se našich shromáždění, a proto ona sama světlo neodmítla. Ona s úsměvem odpověděla: ‚Bůh mi nikdy neukázal, že pro takové osoby není spasení. Jsou to pouze ti, kterým bylo předloženo světlo pravdy a kteří je vědomě odmítli.‘“¹⁷

GSAM 222.5O třetí návštěvě slečny Harmonové v Paris v roce 1846 se také zmiňuje takto:—

GSAM 222Další vyvrácení falešné teorie

GSAM 222.6„Další událostí, která stojí za zmínku, bylo vidění z roku 1846 v Paris ve státě Maine. Slečně Harmonové bylo ukázáno, že když Satan nedokáže zabránit upřímným lidem v plnění jejich povinností, využije své schopnosti k tomu, aby je přiměl jít nad rámec jejich povinností. Jedna dobrá sestra vyprávěla sborům, že je Bůh zavrhl, protože oni zavrhli poselství seslané z nebe, aby je spasilo. Sestře Harmonové bylo ukázáno, že v jejím poselství není žádná pravda, neboť v církvích bylo mnoho lidí, kteří ještě přijmou pravdu; že dobří andělé se ještě pustí do práce pro duše v těchto církvích, a až tak učiní, [andělé] nechají tuto sestru s jejím poselstvím [tj. jejím poselstvím ‚bez milosti‘] za dveřmi.“¹⁸

GSAM 223Žádný rozpor

GSAM 223.1Jelikož se najdou lidé, kteří se velmi horlivě snaží dokázat, že Ellen Whiteová kdysi učila teorii „žádného milosrdenství pro hříšníky“, ale nyní učí opak, předložím svědectví těch, kteří znají její dílo od roku 1845, týkající se jejího úsilí o obrácení hříšníků. Následuje výpověď Iry Abbeyho z Brookfieldu v okrese Madison ve státě New York:—

GSAM 223.2„V letech 1846 až 1850 přišli bratr a sestra Whiteovi k nám domů a velmi horlivě se věnovali dětem a těm, kteří pravdu neodmítli. Usilovali o spasení neobrátěných duší a nevzpomínám si, že bych kdy slyšel sestru Whiteovou říkat, že pro odpadlíky a ty, kteří pravdu neodmítli, není žádná naděje.“¹⁹

GSAM 223Svědectví adventistů prvního dne

GSAM 223.3O tom, co adventisté prvního dne z Nové Anglie vědí o doktríně zcela zavřených dveří, svědčí následující dopis:—

GSAM 223.4„Ve dnech 5. až 9. srpna 1891 jsem vedl debatu se kazatelem Milesem Grantem v Brookstonu, městě s přibližně 30 000 obyvateli. Debata se konala ve velkém stanu a předsedal jí pan John Barbour, někdejší předseda městské rady. Toto město leží asi dvacet mil od Bostonu. Debata se týkala otázky soboty, ale pan Grant se pokusil do debaty vtáhnout i záležitost zážitku sestry Whiteové v této práci. Obvinil ji, že ‚již v roce 1844 jí bylo zjeveno, že doba milosti skončila a pro hříšníky již není žádné milosrdenství‘.“

GSAM 224.1„V odpovědi jsem mu řekl, že adventisté prvního dne zastávali tento názor – téměř všichni – v určité době, než jsme se od nich oddělili, a že místo toho, aby Ellen Whiteová tento názor jakkoli podporovala, jednou z prvních věcí, které jí byly zjeveny, bylo, že tento názor je ‚nesprávný‘ a že pro hříšníky stále existuje milost. Řekl jsem: ‚Tak tomu je, a kazatel Grant ví, že tomu tak je.‘ Když jsem to řekl, řada adventistů prvního dne přede mnou [tato skupina tvořila značnou část velkého stanu, který byl plný] přikývla hlavou na důrazný a jednoznačný souhlas s tímto tvrzením. Stačí říci, že kazatel Grant se k tomuto bodu v debatě již znovu nevrátil.“ Podepsán „Geo. E. Fifield, South Lancaster, Mass., 6. prosince 1895.“

GSAM 224Ellen Whiteová neustále usilovala o spasení hříšníků

GSAM 224.3To, že se Ellen Whiteová od roku 1844 až do současnosti zasazovala o obrácení hříšníků, dokládají i tyto skutečnosti: Ona a kazatel White uspořádali shromáždění v domě Alberta Beldena v Rocky Hillu v Connecticutu, které začalo 20. dubna 1848. Na tomto shromáždění se vyvíjelo úsilí o některé lidi ze světa. Kazatel White a jeho manželka projevovali o tyto duše zvláštní zájem. K tomuto bodu uvedeme svědectví jednoho z této skupiny, který přijal křest z rukou kazatele Whitea. John Y. Wilcox ve svém dopise z Kensingtonu v Connecticutu ze dne 22. února 1891 píše:—

GSAM 224.4„K pravdě jsem byl přiveden v době, kdy se schůzky konaly v nedokončené místnosti domu bratra A. Beldena v Rocky Hillu v Connecticutu. Světlo přítomné pravdy jsem přijal díky úsilí bratra a sestry Whiteových. Brzy poté mě pokřtil bratr White. Nebýt povzbuzení a síly, které jsem od nich dostal, nevím, zda bych se vůbec odvážil myslet si nebo cítit, že mě Pán přijal. Měli o mě hluboký zájem a usilovně se snažili mi pomoci.“

GSAM 225.1Kazatel White o tomto setkání napsal v dopise Stockbridgeovi Howlandovi z Topshamu v Maine: „Bratr Bates představil přikázání velmi jasně a jejich význam byl zdůrazněn velmi působivými svědectvími. Slovo mělo účinek, že upevnilo ty, kteří již byli v pravdě, a probudilo ty, kteří se ještě plně nerozhodli.“

GSAM 225Práce pro hříšníky v Oswego ve státě New York

GSAM 225.2V roce 1849 působili kazatel James White a jeho manželka v Oswego ve státě New York. Na těchto shromážděních se Hiram Patch a slečna Bensonová, kteří byli zasnoubeni, obrátili k Bohu a k přítomné pravdě.

GSAM 225.3V březnu 1850 se v Oswego opět konala shromáždění. V časopise Present Truth za duben kazatel White při zmínce o těchto shromážděních řekl:

GSAM 225.3„Mezi dětmi zbytku v tomto městě nyní probíhá velmi zajímavé dílo. Jejich spasení bylo hlavním tématem našich shromáždění během posledních dvou sobot a Bůh nás úžasně požehnal. Pravda měla dobrý vliv nejen na nás, ale i na naše děti. Večer po posledním prvním dni jsme uspořádali shromáždění speciálně pro ně a Duch Páně se vylil uprostřed nás. Všechny děti se sklonily před Pánem a zdálo se, že pociťují, jak důležité je dodržovat přikázání, zejména páté, a hledat spasení skrze Ježíše Krista. Bylo to jedno z nejzajímavějších shromáždění, jakých jsem kdy byl svědkem.“

GSAM 225.4V časopise Present Truth z listopadu 1849 kazatel White zveřejnil zprávu o několika lidech, kteří se obrátili a nechali pokřtít; a v posledním čísle tohoto časopisu z roku 1850 se nachází zpráva o shromáždění, které se konalo ve Waitsfieldu ve státě Vermont, a o účasti Hemana Churchilla, který se právě obrátil ze světa. V článku je o něm hovořeno jako o „bratrovi“. Jak by to bylo možné, kdyby už nebylo milosrdenství pro hříšníky?

GSAM 226Svědectví dvaceti jednoho svědka

GSAM 226.1V této souvislosti uvádíme svědectví podepsané v roce 1888 jednadvaceti osobami, z nichž každá byla v roce 1844 součástí adventního hnutí a byla obeznámena se vznikem Poselství třetího anděla. Všichni přijali toto poselství ještě před rokem 1851, přičemž většina z nich byla spojena s Církví adventistů sedmého dne téměř od samého počátku tohoto poselství:—

GSAM 226.2„My, níže podepsaní, kteří jsme byli dobře obeznámeni s adventním hnutím v roce 1844, když uplynula stanovená lhůta, a kteří jsme také přijali pravdu poselství třetího anděla již v roce 1850, tímto s radostí připojujeme svá jména k následujícímu prohlášení týkajícímu se doktríny zavřených dveří, kterou vyznávali věřící v Poselství třetího anděla od doby jeho vzniku až do posledně zmíněného data a dále.

GSAM 226.3„V souladu se Zjevením 3:7, 8 a dalšími biblickými místy věřili, že na konci dvaceti tří set dnů z Daniela 8:14 Kristus ukončil své dílo v první komnatě nebeské svatyně, přesunul svou službu do svatyně svatých a zahájil dílo soudu, čímž se v tomto ohledu změnil jeho vztah k plánu spasení. Zde se jedny dveře otevřely a druhé zavřely.

GSAM 226.4„Věřili, že ti, kteří měli jasné světlo ohledně Poselství prvního anděla a obrátili se proti němu, hořce se mu protivili, byli Bohem zavrženi. Nevěřili však, že by byli zavrženi ti, kteří toto světlo neměli, nebo ti, kteří před rokem 1844 nedosáhli věku zodpovědnosti, pokud by hledali Boha upřímným srdcem.

GSAM 226.5„Zatímco bezprostředně po uplynutí stanoveného času věřili spolu s Williamem Millerem a velkou většinou adventistů, že jejich dílo pro svět je dokonáno a že Pán přijde velmi brzy, poté, co světlo ohledně svatyně a třetího poselství vysvětlilo jejich zklamání, nevěřili, že milosrdenství pominulo s výjimkou těch, kteří toto světlo zavrhli.“

GSAM 227.1Podepsáni: „J. B. Sweet, South Saginaw, Mich.; Samuel Martin, West Rindge, N.H.; Ira Abbey, North Brookfield, N.Y.; paní R. B. Abbey, North Brookfield, N.Y.; paní Diana Abbey, North Brookfield, N.Y.; paní L. B. Abbey, North Brookfield, N.Y.; Heman S. Gurney, Memphis, Mich.; Ann E. Gurney, Memphis, Mich.; William Gifford, Memphis, Michigan; paní Mary S. Chase, Battle Creek, Michigan; S. M. Howland, Battle Creek, Michigan; paní F. H. Lunt, Battle Creek, Michigan; paní Melora A. Ashley, Battle Creek, Michigan; paní Caroline A. Dodge, Battle Creek, Michigan; paní Sarah B. Whipple, Battle Creek, Michigan; paní Uriah Smithová, Battle Creek, Michigan; paní Paulina R. Heligassová, Moline, Kansas; R. G. Lockwood, St. Helena, Kalifornie; paní R. G. Lockwoodová, St. Helena, Kalifornie; Reuben Loveland, North Hyde Park, Vermont; paní Belinda Lovelandová, North Hyde Park, Vermont.“

GSAM 227Špatně vyložené vidění

GSAM 227.2Byla učiněna snaha vyložit vidění, které bylo dáno Ellen Whiteové v Topshamu v Maine 24. března 1849, tak, že učí tuto mylnou doktrínu – že pro hříšníky již není milosrdenství. Toto vidění bylo dáno právě v době, kdy se objevovalo „klepání v Rochesteru“ (spiritismus). Ellen Whiteová viděla, že záhadná znamení a zázraky i falešné reformace budou přibývat a šířit se. Tyto reformace nebyly reformacemi od bludu k pravdě (neřekla, že by se takové reformace nikdy nekonaly, ale že ty, které jí byly ukázány a v nichž se využíval lidský vliv, byly právě takové), nýbrž od špatného k horšímu; neboť ti, kdo se hlásili ke změně srdce, si pouze oblékli náboženský oděv, který zakrýval nepravost zkaženého srdce. Někteří se zdáli být skutečně obráceni, a tak byli schopni oklamat lid Boží; kdyby však bylo možné nahlédnout do jejich srdcí, ukázala by se stejně černá jako vždy.

GSAM 227.3Poté řekla: „Můj doprovázející anděl mi přikázal, abych hledala duševní útrapy za hříšníky, jaké bývaly dříve. Hledala jsem, ale nemohla jsem je spatřit; neboť čas jejich spasení již pominul.“²⁰

GSAM 228.1Bylo tvrzeno, že toto vidění učilo, že pro hříšníky již není milosrdenství, ale ptáme se: Jak by to mohlo být, když se proti této doktríně stavěla od samého okamžiku, kdy ji Joseph Turner poprvé učil na jaře roku 1845, a po celou dobu se horlivě zasazovala o obrácení a spasení hříšníků?

GSAM 228.2V díle Supplement to Experience and Views, vydaném v roce 1854, Ellen Whiteová říká: „Zmíněné ‚falešné reformace‘ se teprve plně projeví. Toto vidění se týká zejména těch, kteří slyšeli a odmítli světlo adventní nauky. Jsou vydáni silným klamům. Takoví nebudou mít ‚trápení duše za hříšníky‘, jako tomu bylo dříve.“²¹

GSAM 228.3Kritici tvrdí, že vědí více o tom, co Ellen Whiteová v tomto vidění viděla, než ona sama. Podívejme se na to na chvíli z pohledu jejich interpretace, a sice že viděla stav hříšníků namísto stavu těch, kteří se zasazovali o duchovní obrodu. Podívala se tedy na hříšníky, aby nalezla „duševní útrapy za hříšníky, ale nemohla je vidět“. Kdo kdy nalezl úzkost duše za hříšníky pouhým pohledem na hříšníky? Ptáme se však: co ti lidé zmínění ve výše uvedeném svědectví, kteří k získávání obrácených jednoduše využívali lidský vliv a mesmerismus a nazývali to dílem Ducha Božího? Jsou tito odpůrci, kteří tak horlivě chtěli dokázat, že Ellen Whiteová učila extrémní teorii „zavřených dveří“, připraveni připustit, že tito kazatelé probuzení byli svatí lidé a získávali skutečné obrácené?

GSAM 228.4Každému upřímnému člověku je zřejmé, že skupinu osob, o nichž se v této souvislosti hovoří, tvořili ti, kteří předstírali, že prožívají tuto duševní úzkost, zatímco ve skutečnosti odmítli světlo a pravdu a k získávání obrácených využívali mesmerismus. Takoví nemohli prožívat skutečnou duševní úzkost kvůli hříšníkům, když sami byli předmětem zatracení; neboť „čas jejich [vlastní] spasení již pominul“.

GSAM 229.1Z vidění Ellen Whiteové ze dne 24. března 1849 se někteří lidé pokusili vyvodit závěr, že učí, že pro hříšníky již není milosrdenství; my jsme však již ukázali, že v roce 1845 v Paris v Maine učila, že milosrdenství je pro všechny, kdo vědomě a s plným porozuměním neodmítli světlo a pravdu. Ve vidění, které se odehrálo na stejném místě v roce 1846, bylo ukázáno, že Pán má „lidi v církvích, kteří pravdu neodmítli“. Těm, kteří smýšleli jinak, byla adresována výtka, že Boží andělé budou pro takové ještě působit, a až tak učiní, ti, kdo je odsuzovali, zůstanou venku.

GSAM 229.2Opět v dubnu 1848 kazatel White a jeho manželka působili v Rocky Hillu v Connecticutu za účelem obrácení hříšníků. To vše dokazuje, že vidění z 24. března 1849 je v souladu s tím, které bylo zjeveno v Paris v Maine v roce 1846, i s postupem, který tito Boží služebníci sledovali v dubnu 1848.

GSAM 229Porážka falešného kazatele duchovní obrody

GSAM 229.3Toto vidění bylo poprvé zveřejněno v Connecticutu v roce 1849. Jeden kazatel tam velmi horlivě působil, aby získal nové věřící, a dokonce prohlašoval, že má dar jazyků. Snažil se získat vliv nad malou skupinkou těch, kteří dodržovali sobotu, v Rocky Hill. Jednu z nich nazýval „drahou svatou Páně“. V jeho přítomnosti měla Ellen Whiteová vidění, které odhalilo klamnou povahu jeho díla a ukázalo, že jeho „drahá svatá“ se ubírá cestou, která není v souladu se sedmým přikázáním. Tato „svatá“ dáma obvinění popřela a kazatel se za ni důrazně přimlouval, snaže se získat soucit pro „chudou svatou Páně“, jak ji nazýval. Následující noc měla tato mladá žena záchvat cholery morbus a myslela si, že umře. Poslala pro Ellen Whiteovou a přiznala, že to, co o ní bylo zjeveno, je pravda; že se dopustila přesně toho, co Ellen Whiteová uvedla. Tento falešný pracovník tedy neuspěl v oklamání této skupiny a povaha jeho činnosti byla odhalena, což náhle ukončilo jeho působení na tomto místě.

GSAM 230Další falešný kazatel v Oswego ve státě New York

GSAM 230.1Jako další ilustraci principu uvedeného ve výše uvedeném svědectví a abychom ukázali, jak kazatel White a jeho manželka i v letech 1849–1850 stále pracovali na obrácení hříšníků, uvádíme následující skutečnosti, které mi vyprávěli Elias Goodwin a další z prvních členů církve v Oswego ve státě New York:—

GSAM 230.2V té době (1849) v tom místě bydlel mladý muž jménem Hiram Patch. Byl zasnouben s mladou dámou, kterou si brzy poté vzal za manželku. Oba byli neobrácení, ale navštěvovali shromáždění pořádaná kazatelem Whitem a jeho manželkou a byli téměř přesvědčeni, aby se stali křesťany. V té době začalo v jednom z kostelů v Oswego duchovní probuzení, a to nikoli z iniciativy kazatelů, ale významného laického člena, pokladníka okresních fondů. Tento muž působil velmi horlivě a prohlašoval, že nese velké břemeno za hříšníky. Při modlitbách za neobrácené si svíral ruce a zdálo se, že je v nejhlubším zármutku kvůli jejich ztracenému stavu.

GSAM 230.3Pan Patch a jeho snoubenka chodili na tato shromáždění duchovního probuzení a nevěděli, jak se rozhodnout. Jednou byli přítomni, když měla Ellen Whiteová vidění, v němž jí bylo ukázáno na Ozeáše 5:6, 7, kde se píše: „S stády bravů a skotů svých půjdou hledati Hospodina, však nenaleznou; vzdáliltě se od nich. Hospodinu se zpronevěřili, nebo syny cizí zplodili; jižť je zžíře měsíc i s jměním jejich.“ Bylo jí ukázáno, že ti, kdo vedli toto probuzení, neměli správný vztah k Bohu a že neměli skutečné duchovní břemeno za hříšníky.

GSAM 231Předpověď neúspěchu

GSAM 231.1Potom řekla panu Patchovi: „Bylo mi řečeno, abych vám vzkázala, že v tomto případě se slova tohoto verše doslova naplní. Počkejte měsíc a sami poznáte povahu těch osob, které se podílejí na tomto probuzení a které tvrdí, že mají tak velkou starost o hříšníky.“ Pan Patch odpověděl: „Počkám.“

GSAM 231.2Do dvou týdnů od doby, kdy bylo toto vidění zjeveno, zmíněnému pokladníkovi, který tvrdil, že má takovou duševní úzkost o hříšníky, v jeho předstírané agónii praskla cévka v žaludku a kvůli ztrátě krve musel být uložen do postele. Záležitosti pokladny musel převzít šerif okresu, který spolu s jedním ze strážníků zkontroloval zůstatek uvedený v pokladní knize a poté přepočítal peníze v rámci přípravy na převzetí správy, když tu, hle, v penězích chyběla částka přesně 1 000 dolarů.

GSAM 231.3Šerifovi a strážníkovi se zdálo nemožné, že by se muž tak horlivě zapojený do duchovního probuzení mohl dopustit krádeže peněz. Domnívali se, že je musel vyplatit a zapomněl provést příslušný zápis do knihy; nebo je snad uložil v bance a neobjevily se na účtu v trezoru. V každém případě od něj museli požadovat uspokojivé vysvětlení, ale museli postupovat opatrně; neboť kdyby ty peníze měl, nepochybně by se je snažil skrýt. Bylo proto dohodnuto, že jeden z nich půjde napřed a skryje se v kůlně za domem, aby hlídal zadní dveře pro případ, že by se něco dělo, zatímco šerif vstoupí předními dveřmi. Když se šerif přiblížil k domu a vešel předními dveřmi, zahlédl ženské šaty ženy, která právě vycházela zadními dveřmi. Muž v kůlně viděl, jak žena rychle zamířila ke sněhové hromadě, vykopala v sněhu díru, něco tam uložila, přikryla to sněhem a vrátila se do domu.

GSAM 232.1Šerif přistoupil k lůžku pokladníka a poté, co se zeptal na jeho zdravotní stav, naznačil, s jakými potížemi se potýkají na úřadu, a naznačil, že by jim možná mohl tuto záležitost objasnit. Muž, značně rozrušený, zvedl ruku k nebi, vzýval Boha jako svědka a prohlásil, že o těch penězích nic neví. V tu chvíli vešla do místnosti jeho žena a chtěla vědět, co se děje a proč je její manžel tak rozrušený. Muž odpověděl: „Myslí si, že máme jejich peníze.“ Žena pak podobně zvedla ruce a vzala Boha za svědka, že ty peníze nemají a navíc o nich nic nevědí. Právě když dokončila tuto větu, zasáhl strážník, který se v okamžiku, kdy vcházela do domu, vyřítil ze svého úkrytu k sněhové hromadě, a řekl: „Paní, co to má znamenat? Viděl jsem, jak jste vyběhla z domu a schovala to do sněhové hromady, a tady to je – ten pohřešovaný pytel s penězi, na kterém je napsáno 1 000 dolarů.“

GSAM 232.2Jak se dalo očekávat, toto probuzení náhle ztroskotalo. Pan Patch a jeho snoubenka, poté co poznali povahu toho, kdo probuzení vedl, zaujali postoj za pravdu a připojili se k adventistům sedmého dne, jejichž církve zůstali hodnými členy až do dne své smrti.

GSAM 232.3Toto vidění, jak je jasně vidět, bylo dáno v zájmu a ke zvláštnímu prospěchu neobrácených a vedlo k obrácení hříšníků, zatímco jeho bezprostřední dopad se týkal těch, kteří byli sami hříšníky a byli Pánem zavrženi kvůli svému pokrytectví. „Hospodinu se zpronevěřili“; předstírajíce, že mají velkou duševní úzkost kvůli hříšníkům, zplodili pouze „cizí děti“.

GSAM 232Pokrytecký pracovník v Camdenu ve státě New York

GSAM 232.4Mezi dalšími místy, která kazatel White a Ellen Whiteová navštívili během zimy roku 1849–1850, bylo město Camden ve státě New York, asi čtyřicet mil od Oswego, kde stále žili. O tomto setkání Ellen Whiteová říká:

GSAM 232.4„Před odjezdem mi byla ukázána malá skupina lidí, kteří se tam hlásili k pravdě, a mezi nimi jsem uviděla ženu, která se tvářila velmi zbožně, ale byla to pokrytkyně a klamala lid Boha.“²²

GSAM 233.1V lednu 1884, když jsem působil ve státě New York, dozvěděl jsem se následující podrobnosti od pana Prestona, který byl v době výše zmíněného shromáždění obyvatelem Camdenu a u něhož kazatel White a jeho manželka během shromáždění pobývali:—

GSAM 233.2„Tato žena hlásala extrémní názory na téma posvěcení a tvrdila, že lze dosáhnout stavu dokonalosti, v němž by člověk byl zcela nad zákonem Božím; a prohlašovala, že tohoto dokonalého stavu již dosáhla. Touto doktrínou svatosti zneklidňovala mysli některých našich lidí v Camdenu. Sestře Whiteové bylo zjeveno, že navzdory veškeré předstírané svatosti této ženy bylo její srdce černé hříchem a v životě byla zkažená.

GSAM 233.3„Zatímco byla na tomto místě, dostala sestra Whiteová další vidění v přítomnosti této ženy, která se zdála mít na duši velké břemeno kvůli neobráceným; sestra Whiteová jí však řekla, že to není upřímná bolest duše kvůli hříšníkům, protože její vlastní životní cesta byla taková, že sama nestála u Boha správně. ‚Takže,‘ řekl pan Preston, ‚to, čemu se říká camdenské vidění, se jednoznačně a konkrétně vztahovalo na případ té ženy, a ne na stav hříšníků obecně, a tak jsme to tehdy chápali.‘“

GSAM 233.4Poté, co Ellen Whiteová vyprávěla o svém vidění, ta žena vstala a řekla: „Bůh zná mé srdce, a kdybyste ho mohli vidět, viděli byste, že je čisté a bezúhonné.“ Tím se shromáždění skončilo. Nedlouho poté však žena vážně onemocněla a myslela si, že umírá. Řekla: „Musím vidět sestru Whiteovou; musím se jí k něčemu přiznat. Řekla jsem jí, že jsem dobrá žena, že jsem čistá. Není to tak. Jsem zlá žena. Ten muž, s nímž žiji, není můj manžel. V Anglii jsem opustila dobrého manžela a jedno malé dítě a utekla jsem s tímto mužem. Nikdy jsme se nevzali. Vydávala jsem se za lékařku a prodávala jsem léky, o nichž jsem pod přísahou u soudu tvrdila, že mě stojí 1 dolar za láhev, ale ve skutečnosti mě stály jen dvanáct centů za láhev. Také jsem pod přísahou tvrdila, že kráva, kterou jsme prodali chudému muži, nás stála 30 dolarů, zatímco ve skutečnosti nás stála jen 20 dolarů.“²³

GSAM 234.1Na takové pokrytecké předstírače se vztahují slova Ellen Whiteové o „duševním utrpení za hříšníky“, a nikoli na hříšníky obecně. Vezmeme-li v úvahu výše uvedené skutečnosti, které ukazují, že nauka o tom, že pro hříšníky „již není milosrdenství“ byla plně odsouzena již od samého počátku jejího kázání na jaře roku 1845; a že Ellen Whiteová od té doby po celou dobu usilovně pracovala na obrácení hříšníků, kdo může uvěřit, že v roce 1851, kdy vyšlo její dílo s názvem Experience and Views, měla v úmyslu učit, že pro hříšníky již „není spasení“?

GSAM 234Člověk bez milosrdenství

GSAM 234.2Ještě v roce 1848 se tu a tam vyskytovali jednotlivci, kteří zastávali názor, že pro hříšníky již není milosrdenství. Tito lidé však nebyli adventisty sedmého dne. Jeden z této skupiny, jménem Sweet, bydlel ve městě Rochester ve státě New York. Hned poté, co jsem veřejně vyznal víru a byl pokřtěn mezi adventisty prvního dne, účastnil jsem se stanového shromáždění v Canandaigua ve státě New York, které vedli kazatelé J. C. Bywater a Geo. W. Burnham. Tento muž, Sweet, byl přítomen a vyjádřil velmi vážné pochybnosti o pravosti mého náboženského zážitku, protože „považoval za nemožné, aby se hříšníci nyní obrátili“.